Vždy jsem si myslela, že se o sebe dokážu nějak postarat. Ale teď, jakoby mě opustily všechny síly. Zhroutil se můj dosavadní poklidný a spokojený svět.

Byla jsem v naprostém šoku. V ruce jsem držela ten kus papíru, který jsem myslela, že nikdy nebudu číst. Byla to výpověď. Vůbec jsem s tím nepočítala. Je mi 58 let. Nebyla jsem špatná pracovnice, ani jsem neudělala žádný průšvih hodný okamžitého vyhazovu.

Byla jsem prostě jen nadbytečná. Strašně mě to zasáhlo.

Věrnost mi byla k ničemu

Pracovala jsem na jednom úřadě celý život. Tedy kromě pauzy při mateřské. Byla to taková moje životní jistota. Plat sice nebyl nějak závratný, ale dostačující a pro mne bylo důležité, že mám práci a věřila jsem, že v ní vydržím až do důchodu.

A teď tohle. Utěšit mě nemohlo ani odstupné. Jistě, chvíli mě to finančně podrží, bude se hodit. Ale o peníze v tuhle chvíli vůbec nešlo. Připadala jsem si podvedená.

Lítost střídal vztek

Někomu to může připadat přehnané. Já se ale opravdu cítím velice poškozeně, poníženě a zahanbeně. Tím strašným slůvkem nadbytečná. Jako by vám někdo říkal vrať se do hrobu. Jsi stará nepotřebná škatule, tak tady nepřekážej.

Jenže já jsem do poslední minuty, před tím, než mi přišla vnitřní poštou ta obálka s výpovědí, nepřekážela. Seděla jsem na svém místě a co nejzodpovědněji si plnila své povinnosti. A to jsem dělala opravdu řadu let velice dobře.

I jsem za to získala různá ocenění. Proč se tedy ke mně nyní chovají tak neurvale. Chtěla jsem jít k šéfovi a od plic mu říct, co si o tom myslím. Ale neudělala jsem to.

Jak se s tím smířit

První dny doma byly opravdu strašné. Probrečela jsem je. Byla jsem úplně vykolejená. Najednou jsem si začala připadat vážně staře. V zrcadle objevovala vrásky a první šediny, povyslé tváře a oční víčka.

Do háje! Úplně mě to rozložilo. Všechna moje jistota byla pryč a já ztrácela půdu pod nohama. Co budu proboha dělat? Kde budou o takovou bábu stát. Jak mám začít znovu, když nic neumím. Jen to, co dělám celý život.

Peníze fuč, práce nikde

Několik týdnů jsem byla úplně paralyzovaná. Pak jsem konečně zašla na pracák. Samozřejmě, že mi žádné přiměřené pracovní místo nenabídli. Pracovní místa v mém oboru prostě nejsou. To vím i já.

Ale na manuální práce se necítím. To bych prostě nezvládla. Tak čekám. Peníze z odstupného pomalu mizí, mám ještě i podporu. Co ale bude pak? Do důchodu mi ještě zbývají tři roky. Nebude nijak vysoký. A našetřeno také moc nemám.

Jsem sama, rozvedená. Jasně na ulici neskončím. Mám kde bydlet, co jíst. Přitom se ale cítím tak strašně mizerně. Jako kdyby mě někdo vycucal až do poslední kapky. A pak mě vyplivl.

Monika T. (58), Prostějov