Na to, aby člověk se sebou něco udělal, není nikdy pozdě. Stačí chtít!
Učení mi nikdy moc nešlo, ani na základní škole. Ne že bych na to vyloženě neměla buňky, spíš to byla lenost a lajdáckost. To už můžu po letech přiznat. Bylo jasné, že s mým vysvědčením to na školu nebude, maximálně tak na nějaký učební obor.
Maturita mi nechyběla
Protože manuálně jsem byla dost šikovná, vyučila jsem se nakonec dámskou krejčovou. Jednalo se o obor s maturitou, jenže tu jsem bohužel neudělala. Ne že bych ji nezvládla, zkrátka jsem se k ní nedostala.
Jak to tak tenkrát chodilo, zamilovala jsem se, otěhotněla a musela se vdávat. Po první mateřské dovolené jsem přišla do jiného stavu znovu, tentokrát už plánovaně. Nestěžovala jsem si, měla jsem hodného manžela a dvě krásné zdravé děti, kluka a holku.
S oběma jsem zůstala tři roky doma, pak jsem si našla práci v prestižním módním salonu. Tenkrát jsem si ještě říkala, že bych si maturitu dodělala večerně, ale nebyl na to čas. Kromě péče o rodinu jsem měla doma i spoustu domácích „melouchů“.
I díky tomu – a samozřejmě hlavně díky Robertovi, mému muži, jsme se měli dobře a nikdy nám nic nechybělo. Tu maturitu jsem tedy nakonec oželela a nikdy v životě jsem s její absencí neměla žádné problémy.
Stále mi to předhazoval
Děti vyrostly, rozlétly se do světa. Dcera si našla přítele ještě na škole a skoro následovala můj příklad: také se brzy vdávala, protože „musela“. Naštěstí si maturitu stihla udělat.
Po změně režimu jsem si pořídila živnostenský list a dařilo se mi se svým krejčovským uměním v malém i podnikat. Nebyli jsme na tom finančně závislí, Robert se uměl otáčet a vydělával tolik, že bych klidně bývala mohla zůstat ženou v domácnosti.
Naše manželství probíhalo dál klidně, tedy myslím v rámci běžné normy. Ne že bychom se nikdy nepohádali nebo spolu třeba dva dny nemluvili, to se asi stává ve většině vztahů.
Občas se stávalo, že se moje argumenty při různých sporech snažil Robert umlčet tím, že mi předhazoval nedostatek vzdělání. Ten, kdo nemá maturitu, zkrátka nemůže mít pravdu, tak nějak to vyznívalo, i když to úplně vážně nemyslel.
Mě se to ale dotýkalo čím dál tím víc. Navenek jsem nedávala nic znát, ale v duchu jsem zuřila a cítila se ponížená. Říkala jsem si ale také, že je to částečně moje chyba. Určitě jsem ve školních letech měla na lepší výsledky.
Dva perné roky
Pomalu, ale jistě ve mně zrálo bláznivé rozhodnutí. Přece se mi kvůli mé chybějící maturitě nebude manžel vysmívat až do konce života. Co kdybych si ji i nyní, na prahu padesátky, udělala?
Tak dlouho jsem o tom přemýšlela, až jsem to už dál neodkládala a našla si dálkové maturitní studium. Jestli jsem si představovala, že to půjde snadno, tak jsem to dost dobře neodhadla. Zejména čeština mi dělala velké problémy.
Obrátila jsem se na jednoho dávného kamaráda, který byl profesorem na střední škole. Byl nadšený z toho, co dělám a rád a zadarmo mi dával dodatečné „hodiny“. Robertovi jsem o svém snažení nic neřekla, hodlala jsem ho překvapit.
Ty dva roky studia byly velmi perné, ale nakonec se mi to podařilo.
V den, kdy jsem měla maturitní vysvědčení v ruce, jsem chtěla Roberta překvapit – vyvolat úmyslně nějaký spor, nechat ho pronést obvyklou větu o mém vzdělání a pak mu předložit doklad o tom, čeho jsem dosáhla. Překvapená jsem ale byla já.
Po příchodu domů mě čekaly na stole kytice růží ve váze a dort, na jehož povrchu bylo šlehačkou napsáno: Mojí maturantce. Ukázalo se, že Robert skoro celou dobu o mém snažení věděl. Sice mi nikdy neprozradil, jak to zjistil, ale je to vlastně jedno.
Věděla jsem, že mám nejen maturitu, ale i skvělého manžela. A narážky na moje vzdělání od té doby samozřejmě zcela utichly.
Pavla M. (65), Praha