Když se rodiče nedívají, dějí se na našem dětském hřišti podivné věci. Kdosi točí děti na kolotoči a houpá na houpačce. Děti se smějí a mávají tančícím stínům.
Když jsme se přistěhovali do starého města, nebylo dost možností, kam chodit s dětmi na hřiště.
Scházela se na nich různá cháska, všude byly střepy od lahví, a to bylo ještě to nejmenší. Hřiště u nás bylo místo, kterému se normální lidé vyhýbali i za bílého dne, natož v noci.
Dokonce se říkalo, že tam straší.Několik lidí z mého okolí se předhánělo ve vyprávění děsivých historek, když kolem toho místa šli v nočních hodinách.
Jeden kolega z práce dokonce vyprávěl, jak šel kolem jednou sám v jednu ráno a na lavičce tam seděla mladá žena.Vypadala zhrouceně, když na ní promluvit, ani nezvedla hlavu. Kolega k ní vykročil , aby zjistil, zda je v pořádku.
Když se jí chtěl dotknout, žena zvedla hlavu a na kolegu ve svitu lampy zírala liščí tvář.Když na něj zavrčela, kolega nečekal a utíkal pryč.
Postavili nové hřiště
Když na tom místě začalo stavět nové hřiště, říkali jsme si všichni, jak dlouho vydrží nezničené. Hřiště bylo krásné, moderní, barevné.To nešťastné místo se celé rozzářilo. Jednou mě ale Terezka překvapila, když ke mně přiběhla a ptala se:
„Babičko, přijdeme zase zítra?“ odpověděla jsem, že nevím, ještě jsem se nedomluvila s maminkou. „Babičko, viď, že přijdeme, paní Lištička by byla smutná, kdybych nepřišla.“ Zeptala jsem se Terezky, koho myslí tou paní Lištičkou, a ona mávla směrem k houpačce.
„Tamhle na nás mává!“ U houpačky ale nikdo nestál „Jaká paní, Terezko?“ Místo ní mi odpověděl chlapec, který seděl u maminky na lavičce vedle nás.„“Se mnou si paní Lištička taky hraje, aby si maminka mohla odpočinout.“ Jeho matka se na mě omluvně usmála:
„Matýsek mi pořád o paní Lištičce vypráví, je to asi nějaká postavička z televize…“
Temné vrčení za zády
Vzpomněla jsem si na kolegu a jeho příhodu s liščí ženou. Náhoda? „A říká ti něco?“ ptala jsem se Terezky dál. „Vypráví mi o svých dětičkách, jak tady zemřely.“ Přemýšlela jsem v duchu, jestli jsem v minulosti slyšela o nějaké tragédii na tomto místě.
„A jak zemřely?“ zeptala jsem se. „Zlí psi je zabili,“ odpověděl mi Matýsek. . „A ta paní na vás čeká u houpačky?“ Terezka i Matýsek pokývali hlavou a rozběhli se k houpačkám. Radostně na ně naskákaly a rozhoupali se.
Houpačka se s nimi houpala a houpala, Jako by byla na nějaký pohon.Pak děti seskočily a běžely na kolotoč, a ten se s nimi začal pomalu roztáčet. Úplně sám! Vyskočila jsem a běžela pro Terezku. Strhla jsem ji z kolotoče a vlekla z hřiště ven. Terezka brečela.
Když se uklidnila a já ji začala domlouvat, uslyšela jsem u svého ucha zavrčení.Otočila jsem se, ale po žádném psu nebylo nikde ani vidu. S Terezkou jsem spěchala domů, a tam zjistila, že mám na zádech pořádný škrábanec jako od drápů.
Na to hřiště jsem už s Terezkou nikdy nešla, ale kdykoliv jdu kolem, dívám se na děti, jak si hrají a občas si povídají samy se sebou – nebo možná s někým, koho vidí jen ony.My dospělí možná jen výjimečně v noci za svitu pouliční lampy.
Radka (59), Praha .