Všem v paneláku dělala ze života peklo. Byla bezohledná a sobecká. Tak jsem vzala do ruky po letech housle.

Jen jsme se nastěhovali do panelového domu na sídlišti, už vynadala manželovi, že zaparkoval před vchodem. Chtěl si jen z auta vystrčit krabici s nářadím. Ječela na něho jako siréna, že před vchodem je zakázáno parkovat.

Jednou si počkala na mě u výtahu a spustila na mě, že ji můj syn nepozdravil, a dcera je příliš hlučná. Ovšem že její korely začaly řvát na celý dům každý den v pět ráno a její pes následkem toho vyl a štěkal, to jí přišlo normální.

Upozornila jsem ji, že v pět ráno je ještě noční klid, a my chodíme do práce a děti do školy. V tu chvíli jsem u ní upadla v nemilost.

Na housle

Jak jsem se pak dozvídala od obyvatel našeho domu, ta baba dělala peklo všem. Nejhorší ovšem bylo, když začala hrát na klavír. Třískala do něj jako o život, často netrefila správnou klávesu a zásadně se sekla vždycky na stejném místě. Bylo to o nervy!

„Na hrubý pytel hrubá záplata!“ radil mi můj tatínek, který v tu dobu ještě žil. Vzpomněl si na moje začátky v houslích. Nedalo se to poslouchat. A když se hraje nad kobylkou! To je panečku mučeníčko! „Také bys jí měla něco zahrát,“ smál se táta.

„Jenže já už housle nemám!“ vyhrkla jsem. Táta se podivně usmíval, nejspíš se opájel zlomyslně představou, že někdo jiný bude trpět mou hrou na housle, jako kdysi on.

Kdo s koho?

Do dvou dnů mi sehnal housle s tím, že je můžu klidně i zničit. Nesla jsem si je domů jako bič boží. Dobře jsem věděla, co na ně dovedu.

V práci jsem si vzala noční směny, a hned první den ráno, když manžel a děti vyrazili z domu, jsem začala svou pekelnou serenádu u zdi, kterou sdílíme se sousedkou. Chvíli jsme spolu válčily, ona třískala do klavíru, já vrzala na housle, korely řvaly, pes vyl.

Ten, kdo byl ze sousedů v domě, opustil loď. To se nedalo vydržet. Naštěstí byl většinou dům prázdný. Po čtyřech dnech odvezla sousedku rychlá do nemocnice. Když se vrátila po dvou týdnech, byla tichá a zalezlá doma jako myška. Do války se mnou a houslemi se už nikdy nepustila.

Hana (74), Ostrava