Věřila jsem, že si jsme s manželem souzeni. Pozdě jsem zjistila, že si mám na znamení při výběru lidí ve své blízkosti dávat daleko větší pozor.
Bylo mi sedmnáct, přivydělávala jsem si na brigádě v jedné paštikárně a tam jsem potkala kluka, černovlasého s modrýma očima. Hned jsem se do něho zamilovala až po uši. Rodiče z toho nebyli nadšení, protože si představovali pro mě jiného manžela.
Studovala jsem střední školu s maturitou, zatímco Franta měl jen základku, pracoval jako řidič a jeho největší předností byla jeho výmluvnost. Dokázal ukecat každého, zejména ženské. Včetně mě. Jenže já byla ta hloupá, která si ho vzala.
Nezměnilo ho manželství ani děti, byl dál bezstarostný, lehkomyslný, a hlavně pořádný sukničkář. Alespoň že umí vydělat peníze a uživí nás, říkala jsem si. Krátce po revoluci se dal Franta na podnikání, s kamarádem si založili firmu a dařilo se jim.
Bylo to hezkých patnáct let, kdy jsme si žili dobře. Sobě ani dětem jsme nemuseli nic odpírat. Děti tatíčka milovaly, on si s nimi uměl hezky hrát a hlavně je, stejně jako každého, ukecat.
Byl samá legrace, samý žert – a samá pohádka. Určitě by z něho byl skvělý bulvární novinář nebo scenárista nějakého potrhlého seriálu!
Blížence nebrat!
Jenže pak přišla ta rána! Stačilo několik neproplacených faktur, můj manžel, podnikatel, začal dlužit, jeho firma se dostala do problémů a už se to vezlo. Najednou byl v exekuci můj rodný dům, jímž manžel ručil!
Pozdě jsem si uvědomila, jakou hloupost jsem udělala, když jsem si toho člověka vzala. Došlo to až k rozvodovému stání, manžel lhal u soudu, jako když tiskne, a byl opět tak okouzlující a výmluvný, že na něm mohla i soudkyně oči nechat. Nakonec mě oškubal.
Naše děti dávaly všechno za vinu mně, protože to já jsem přece podala žádost o rozvod, to já jsem rozbila rodinu… Byla jsem na dně a v této děsivé chvíli, kdy bych nejraději spáchala sebevraždu, jsem ze zoufalství navštívila vědmu.
Když jsem jí nadiktovala své datum narození a též mého už bývalého muže, úplně se zděsila. „Blížence už nikdy nebrat!“ zoufale vykřikovala.
Nezmohla jsem se na slovo a jen poslouchala, jak mi astroložka vypráví o mém muži jen to nejhorší, což byla pravda, jen jsem to já mnoho let nechtěla vidět. „Potřebujete Štíra, právníka, aby s ním zametl!“ zhodnotila situaci astroložka.
Jako citlivý Rak, který chrání rodinu a je empatický, potřebuju prý vodního predátora na své straně. Jenže kde ho vzít? Copak si můžu dát inzerát: Hledám právníka, zn. vodního predátora?
Prohrál
Vědma mě utěšovala, že nejhorší mám za sebou. Hlavně mám o nejbližším novoluní vyrazit na úřad. Tam mi poradí. Koupila jsem si lunární kalendář a toho dne se tam opravdu vypravila.
Byla tam milá paní, která mě nasměrovala do nějaké nadace, co pomáhá ženám v nouzi. I tam jsem potkala vstřícnou bytost, která se mého problému chopila. A to velmi razantně. Vůbec mě nenapadlo ptát se té ženy na to, v jakém se narodila znamení.
Až po roce, kdy manžel prohrál díky ní svůj první soud, jsem se dozvěděla, že je ta žena narozená ve znamení Štíra. Vědma měla pravdu. O tom, že Štír má být muž, přece nepadlo ani slovo!
Tereza (60), Domažlice
Vaše zkušenost je varováním pro všechny, že někdy se opravdu vyplatí dát na intuici a možná i trochu na astrologii. Přeji hodně štěstí do budoucna!
Někdy je prostě potřeba si pořádně rozmyslet, komu věřit. A horoskopy možná nejsou zas tak špatná nápověda, jak bychom si mysleli.
Život umí překvapit… No hlavně, že ten Štír už pomohl s těma soudama. Ježíš, to muselo být těžký, ale aspoň něco dobrýho se nakonec objevilo!
To tedy nemáte jednoduché, Terezo. Ale někdy je dobré uvidět věci z jiné perspektivy a možná ten horoskop byl právě ta pomoc, kterou jste potřebovala.
Teda, to je příběh jak z telenovely! Ale je pravda, že někdy ty horoskopy dokážou říct, co bychom sami neviděli.