Život přináší spoustu tajemných souvislostí, jenom je musíme umět přečíst.    

Mnohokrát jsem četla příběhy o tom, jak lidé ve chvíli své smrti dávají svým vzdáleným blízkým nějaké znamení. Nikdy bych ale nepředpokládala, že se i mně stane něco takového.

Dal mi dárek na rozloučenou

Moje matka pocházela z pěti sourozenců, takže jsem měla hodně tetiček a strýčků. Tím nejoblíbenějším byl rozhodně strýček Láďa. Ze všech dospělých byl vždycky tím, kdo měl k nám dětem nejblíž.

Také později v dospělosti jsem v něm měla jistotu, že se mu můžu s čímkoliv svěřit a kdykoliv mi pomůže – i když bydlel na druhém konci republiky. Vdala jsem se a měla svoji rodinu, takže jsem strýčka vídala opravdu málo.

O jeho nemoci jsem se dozvěděla zprostředkovaně. Protože jeho stav byl vážný, rozhodla jsem se za ním vydat. V té době už byl strýček Láďa sám a hodně starý, teta zemřela už před deseti lety.

I když jsem se zhrozila, jak vypadá, nedala jsem na sobě nic znát, a on vlastně také ne. Při loučení nám ale oběma bylo jasné, že se nejspíš vidíme naposledy.

Strýček mi dal na rozloučenou dárek, malé stolní ozdobené hodiny, které se mi v dětství kdysi hodně líbily.

Už se nikdy nerozběhly!

Hodiny jsem si dala doma na noční stolek. Manžel sice protestoval, že hlasitě tikají, ale zvykl si stejně jako já. Jednoho večera, krátce před usnutím, najednou tikot hodin ustal.

Zkoušela jsem je znovu natáhnout, ale už se nerozběhly. Druhý den mi volala jedna příbuzná, že předchozího večera strýček Láďa zemřel. Čas jeho smrti odpovídal chvíli, kdy se hodiny zastavily.

Možná s ním byly nějak spojené, možná mi chtěl dát na dálku znamení o svém odchodu nebo mě pozdravit. Jisté je to, že od té doby se už nikomu ty hodiny nepodařilo opravit, takže dál ukazují čas, kdy strýček vydechl naposledy.

Dál je mám na svém nočním stolku, aby mi připomínaly, že existují věci mezi nebem a zemí, co se nedají vysvětlit – a také to, že každý z nás má tady na zemi svůj vymezený čas.

Jitka S. (49), Sokolov