Celý život jsem jen slýchal, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Ve svých padesáti letech jsem si svůj sen splnil. Hned první návštěva stáje mne nadchla a návštěvu jsem si ještě několikrát zopakoval.

Jízdě na koni jsem nakonec naplno propadl. Malý domek po rekonstrukci jsme měli splacený a manželka i já jsme slušně vydělávali. Obě děti již byly z domu, a tak jsem si bez výčitek pořídil vlastní kobylku.

Měl jsem stálý respekt a téměř rok jsem si netroufl s Bertičkou vyjet sám do blízkého okolí. Skutečně jsem si to užíval. Bylo to vždy úžasné načerpání sil a skvělý relax. Do stájí jsem chodil dvakrát v týdnu a práce okolo koní mne neskutečně těšila. Dokonce jsem měl pocit, že jsem našel nový smysl života.

Když se splaší kůň

Když jsme jezdili ve skupince, nikdy se nestalo, že by Bertičku nějak extra vyděsily některé typy zvuků. Nebylo tomu však loni krátce před létem. Blížili jsme se k druhé vesnici.

Já se cítil naprosto spokojený a kobylka šla s neskutečnou grácií, pevným a rázným krokem. Žádné nebezpečí jsem necítil. Jen pár metrů před hranicí obce jsem zaregistroval pohyb ve vysoké trávě.

Letmo mi proběhlo hlavou, že nějaký zatoulaný pes si jde cestou necestou vstříc novým dnům. V tom se však ozvalo něco jako výstřel, ale vyšlehly u země i malé plameny. Bertička se nečekaně velmi vyděsila a já zažil, co to obnáší sedět v sedle splašeného koně.

Rozběhla se cestou k lesu a já se držel, seč mi síly stačily. Co následovalo potom, jsem se už jen domníval a střípky sbíral po několik týdnů….

Probral jsem se až v sanitce

Dění okolo sebe jsem začal vnímat až v přítomnosti záchranářů, kteří mi vysvětlili, že mi vezou do nemocnice. Ptali se mi, zda vím, co se stalo. Rozhlížel jsem se okolo sebe a opravdu jsem nevěděl ani nejmenšího tušení, co se přihodilo.

Já ani nevěděl, jak se jmenuji…. Docela jsem se vyděsil. S podezřením na otřes mozku jsem byl přijat na chirurgické oddělení.  Další prováděná vyšetření, však ukázala, že mé zranění je podstatně vážnější.

Vedle otřesu mozku jsem měl navíc natrženou slezinu a dva prasklé obratle. Ještě večer jsem byl operován, odebrali mi slezinu. Vše probíhalo hladce, ale paměť se mi stále nevracela. Nepoznal jsem manželku ani své děti.

Vzpomínky na toto období nejsou nikterak příjemné a já mohu jen říci, že se ztrátou paměti, máte pocit, že jste ztratili i kus ze svého života. Ono to nikterak nebolí, ale neskutečně se trápíte a nevíte, co vás čeká.

Po týdnu se stav naštěstí začal zlepšovat a za další týden jsem byl propuštěn do domácí péče. Během měsíce jsem byl v docela dobré kondici, bolestí zad se už asi nikdy nezbavím a také mírně kulhám.

 To, co mi však nejvíce mrzí je to, že se nemohu vyšvihnout na hřbet mé Bertičce. V životě se stanou sice podstatně větší tragédie, ale já doplatil na hloupou klukovinu, když dva desetiletí hoši hodili pod hochy mého koně několik dělbuchů…

Karel Z. (53), Znojmo