Když někoho celým srdcem milujete, dokážete s ním navázat kontakt i poté, když dotyčný člověk zemře…
Příběh, který jsem se rozhodla vám napsat, se odehrál již dávno. Už jako malá holka jsem jezdila na hory, kde jsem měla a stále mám kamarádku Ivanu, a ta měla staršího bratra Lumíra. Byl ženatý a moc nešťastný, protože mu to doma neklapalo.
Bylo mi ho moc líto, byl to totiž moc hodný, přátelský a pracovitý chlap, a on to možná věděl.
Platonická láska
Řadu let jsme byli dobří kamarádi, i když já jsem pro něj byla spíš jen „malá holka.“ Bral mě především jako kamarádku svojí mladší sestry. Lumír byl o osm let starší než já. Když jsem dospěla, on už byl ženatý a měl čtyři děti.
Tehdy poprvé jsem si uvědomila, že ho mám ráda mnohem více než jako kamaráda. Zamilovala jsem se do něj a to mi nahánělo strach. Měl svoji rodinu, svůj život, a tak jsem si nedělala žádné naděje, že by i on mohl něco cítit ke mně.
Ale stalo se – po čase se do mě také zamiloval. Od rodiny však neodešel, a tak vztah mezi námi zůstal pouze platonický. Já jsem se pak také vdala, ale Lumír i nadále zůstával v mém srdci.
Zabil se
Roky ubíhaly a já po nějaké době přijela na chatu. Chtěla jsem Lumíra navštívit, ale od sousedky jsem se dozvěděla šokující zprávu. Řekla mi, že před necelým týdnem spáchal sebevraždu. V tu chvíli jsem úplně přestala dýchat.
Odpoledne mi jeho sestra řekla, že se po vesnici povídá, že než to udělal, byl prý celou noc u naší chaty a pil víno. Flašku jsem tam opravdu našla.
Ovanul mě vítr
Můj manžel viděl, že mi z toho není právě nejlíp. Večer jsem to už nemohla vydržet, slzy se mi draly do očí. Odešla jsem před chatu a posadila se na lavičku. Rozbrečela jsem se.
Ani nevím, jak dlouho jsem plakala, když mi najednou zničehonic začal okolo obličeje foukat jemný vítr a všechny slzy mi osušil.
Zároveň jsem si uvědomila, že ten vítr byl jen u mě a okolo se nepohnul ani lísteček.
Přišel se rozloučit?
Pak jsem uslyšela, jak mi kdosi do ucha zašeptal moje jméno. V tom hlase bylo tolik lásky a něhy. Ohlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla.
Ještě dlouho jsem venku seděla a přemýšlela nad tím, jestli to byl on – můj Lumír, a jestli se přišel se mnou rozloučit.
Dodnes věřím tomu, že ano. Následující den jsem zašla na hřbitov a zapálila za Lumírovu duši svíčku.
Pavlína D. (56), Plzeňsko
