Nemyslela jsem si, že jsem natolik unavená, aby mi hrozil mikrospánek. Navzdory únavě jsem šlapala na plyn a málem mě to stálo život.

Jsem zvyklá řídit a myslím si, že jsem dobrá řidička. Řidičák jsem si udělala hned v osmnácti a od té doby jsem byla za volantem, jak se říká, pečená vařená.

Neřídím ale jen soukromě, ale jakožto obchodní zástupkyně jedné firmy, často usedám za volant i služebního vozu. Objíždím klienty po celé republice a jezdím i na služební cesty.

Tvář na skle

Měla jsem za sebou už dvě stě kilometrů a před sebou posledních osmdesát. Byla jsem unavená, oči se mi už pomalu začínaly klížit, ale zastavovat někde na kafe se mi nechtělo. Přála jsem si už být doma.

Navzdory únavě jsem jela jako o závod. A pak se to najednou stalo. Přemohl mě mikrospánek a já usnula. V jízdě na dálnici. V jednu chvíli se přede mnou objevila tvář muže ozářená podivným světlem. Byla přímo přede mnou, na předním skle.

Na čele měl dvě vodorovné hluboké vrásky a v očích, které byly hluboké jako studánky, se zračily obavy a jakési varování. Pak najednou vykřikl: „Dávejte pozor!“ Lekla jsem se a probudila.

Jela jsem dál

To podivné zjevení, které jsem spatřila, mi dost možná zachránilo život. Na dálnici sice nebyl hustý provoz, ale několik aut po ní uhánělo jako o život. Poplašeně jsem zamrkala a zpomalila.

Napadlo mě, zda to třeba nebylo varování, abych okamžitě zastavila a nejela dál. Možná jsem měla zastavit na nějakém odpočívadle a chviličku si odpočinout, ale neudělala jsem to. Místo toho jsem opět šlápla na plyn.

Určitě bude za pár kilometrů benzinka, a tam si dám kafe, řekla jsem si. Otevřela jsem na škvíru okénko a zapnula rádio. Napadlo mě, že trocha kyslíku a hudby alespoň na chvilku oživí moje smysly.

Motorest u cesty

Po pěti kilometrech jsem konečně dojela k pumpě, vedle které byl i malý motorest. Původně jsem si chtěla dát jen kávu z automatu, ale pak jsem se rozhodla, že si zajdu na dobré presso a k němu si dám i nějaký koláč.

Ať už ta zastávka stojí zato. Zaparkovala jsem na parkovišti před motorestem, vzala jsem si kabelku a vystoupila z vozu. Zamkla jsem auto a zamířila ke dveřím. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se kolem. Až na jeden obsazený stůl, tam bylo prázdno. Posadila jsem se ke stolu v rohu a vzala do ruky nápojový a jídelní lístek.

Byl to šok!

O pár minut později ke mně přišel číšník. „Máte vybráno?“ zeptal se. Když promluvil, úplně mi přeběhl mráz po zádech. Ten hlas už jsem slyšela. Patřil tomu muži, který mě vytrhl z mikrospánku.

Vzhlédla jsem a naprázdno polkla. Byl to on! Měl tytéž vrásky na čele a ty oči – na ty se nedá zapomenout. „Je vám dobře?“ zeptal se starostlivě. „Ano, jsem v pořádku,“ zadrmolila jsem a objednala si kávu a tvarohový koláč.

Když jsem platila, znovu jsem si ho prohlédla. A pak řekl ta samá slova. „Dávejte pozor. Jízda v noci má svá rizika.“ A měl pravdu. Od toho dne už přicházející únavu a ospalost nikdy nepřehlížím.

Lenka H. (47), Tábor