Vždycky jsem byla taková tichá, nenápadná myška, která se snažila plout životem bez konfliktů. „Hlavně nevyčnívat,“ to bylo heslo mých rodičů, kteří většinu svého života prožili v minulém režimu.
Já jsem byla vymodlený jedináček, a tak se sice snažili, aby mi nic nechybělo, zároveň mě ale neustále nabádali, abych byla hodná a pilná, zároveň ale nenápadná.
Zkrátka měli v sobě hluboce zakořeněný pocit, že kdo je nějakým způsobem zvláštní, tak je vlastně podezřelý.
Chtěla jsem žít potichu a v klidu
Vlastně jim to ani nemůžu mít za zlé, protože mě vychovávali podle svého nejlepšího vědomí. Nikdy mi nic nechybělo, dávali mi všechnu svou lásku, a navíc se snažili, abych měla všechny cesty ke vzdělání otevřené.
Jenže já jsem sice byla hýčkaný jedináček, zároveň ale ze mě vyrůstala neprůbojná bytost, která nechce nic jiného než mít klid.
Na druhou stranu jsem ale měla veliké štěstí, protože když mi bylo devatenáct let, tak se do mě zamiloval moc hodný kluk, který by udělal cokoli, jen abych byla šťastná.
Díky knihám se mi otevřel celý svět
Brzy jsme se vzali, založili spolu rodinu a celých dvacet let si žili docela spokojeně. Jenda se snažil mě a naše dva syny zabezpečit, a já tak mohla po mateřské dovolené pracovat jako knihovnice, což byl vždy můj velký sen.
Knížky jsem totiž od dětství milovala. Měla jsem ráda zamilované příběhy i dobrodružné romány, jejichž prostřednictvím se mi otevíral celý svět.
Díky knihám jsem totiž mohla prožívat zajímavé příběhy, nešťastné i naplněné lásky a vlastně i cestovat po celém světě. Sama jsem se nikdy do žádného dobrodružství nepustila, a tak jsem si prostřednictvím románových hrdinů plnila své dávné touhy.
Jenda se zachoval skvěle
Roky plynuly, já a Jenda jsme pomalu dospěli do středního věku a oba kluci odešli z domova. Založili si své vlastní rodiny, a tak jsme brzy měli několik krásných vnoučat. Jenže mně tohle všechno najednou přestalo stačit.
Ano, milovala jsem svého muže, syny i vnoučata, jen jsem si nechtěla připustit, že to je vše, co od života můžu dostat. Když jsem to naznačila Jendovi, zachoval se skvěle.
Řekl mi, že je na čase, abychom začali cestovat a žít své vlastní dobrodružné příběhy. A protože jsme měli slušné úspory, začali jsme spolu plánovat první výlet za hranice všedních dnů.
Tady jsem se cítila šťastná
Protože jsme už dříve i s kluky jezdili do Chorvatska k moři, tak jsme se rozhodli, že se tentokrát vypravíme opravdu do exotických krajů. Jenda navrhl Vietnam a já nadšeně souhlasila.
Jenže pak se stalo něco, co naše plány nadlouho zhatilo. Dozvěděla jsem se, že knihovna musí být kvůli rozpočtovým škrtům zrušena, což mnou naprosto otřáslo. Vždyť právě knihovna byla místem, které jsem opravdu milovala.
Zde jsem se každý den potkávala s lidmi ze sousedství, radila dětem, když kvůli školnímu projektu pátraly po informacích, studentům pomáhala hledat podklady potřebné k maturitě a starším dámám pečlivě vybírala zamilované romány.
Místo krásných setkání
Naše knihovna pro mě nebyla jen místem, kam chodím do práce, ale příležitostí ke krásným setkáním. Nechápala jsem, jak někdo může dovolit, aby jen tak zmizela. V tu chvíli jsem se rozhodla jednat.
Zorganizovala jsem petici, oslovila všechny pravidelné čtenáře a místní podnikatele s žádostí o pomoc. S pomocí dobrovolníků se mi podařilo uspořádat několik tematických večerů, takže to v naší malé knihovně začalo opravdu žít.
Lidé se zde scházeli, aby si jen tak popovídali, někdo přinesl domácí sušenky, jiný zase skvělou kávu. Proběhlo zde i několik zajímavých přednášek a kurzů pro seniory.
Vznikla zajímavá reportáž
Aniž bych si to uvědomila, objevila jsem v sobě organizační schopnosti a chuť dělat něco prospěšného. I když nadřízení moc nevěřili, že se mé snažení setká s úspěchem, tak mě podpořili. A nejen oni.
O mých aktivitách se dozvěděli i v regionálním rozhlase, takže brzy vznikla zajímavá reportáž. Nakonec mi jedna studentka pomohla sepsat žádost o grant, a světe div se, vše dobře dopadlo.
Knihovna získala peníze na další rok provozu a mezitím se mi přihlásilo několik podnikatelů se slibem, že se i v dalších letech budou podílet na dalším financování knihovny.
Pořád to tu žije
Ten rok jsme sice s Jendou do Vietnamu neodjeli, ale ten příští už ano. Když jsem se pak po dovolené vrátila do práce, cítila jsem se mezi regály s knihami skoro jako doma.
Byla jsem šťastná, že i díky mně ta „naše“ knihovna stále žije a dělá radost dětem i dospělým. Stala se místem krásných setkání, kde se všichni návštěvníci cítí skvěle a rádi se sem vrací. Někdy pro knížky, jindy třeba jen na kus řeči.
Hana K., 56 let, Mladá Boleslav
Hanka je fakt skvělá žena. Její odvaha a rozhodnost jsou úžasné. Takových lidí by mělo být vícena světě.
Respekt pro Hanku! Je skvělé, jak se rozhodla bojovat za knihovnu. Takové činy mohou inspirovat spoustu dalších lidí.
Moc se mi líbí, jak Hana našla smysl svého života v zachování knihovny. Je úchvatné vidět, jak se její životní příběh rozvinul.
Hanka je opravdová hrdinka! Mít odvahu postavit se za knihovnu, to je úžasné. Kéž by více lidí našlo takovou sílu v sobě.
Wow, ten příběh Hany je fakt inspirativní! Je skvělý, jak se nebála postavit za to, co miluje. Jsem ráda, že dosáhla svého cíle!