Strach z toho, že na sebe v nestřeženém okamžiku prozradíte něco, co nechcete, je dost nepříjemná věc. Já se dost dlouho bála a oprávněně.

Vypadá to hrozně směšně, ale žádná legrace to není. Když člověk trpí somnilokvií, tedy mluvením ze spaní, prožívá často dost trapné chvilky. Už jako malé holce se mi občas stávalo, že jsem něco vykřikovala ze spaní, smála jsem se nebo plakala.

Tehdy jsem tím okolí bavila a já si připadala docela zajímavá. Když jsem ale dospěla, přestalo být mé mluvení ze spánku tak zajímavé a směšné. Zejména pro ty, kdo se mnou sdíleli ložnici.

Franto, Franto!

I když to vypadá neuvěřitelně, moje trochu nesrozumitelné brblání mě málem stálo vztah. Když jsem se totiž poznala s Romanem, o svých potížích jsem mu zpočátku nic neřekla.

Nebylo ani důvodu, protože moje noční projevy mě většinou pronásledovaly jen zřídka, ve chvílích, kdy jsem byla unavená a ve stresu.

A to mi v prvních měsících po seznámení s Romanem nehrozilo, protože jsem byla zamilovaná a v pohodě. A tak jsem se mu se svou zvláštnůstkou nepochlubila. Náš vztah se zdárně vyvíjel a nakonec mě Roman požádal o ruku.

Pak nastala naše svatební noc a já poprvé promluvila. Mého Romana to upřímně vyděsilo. Zejména, když z mého nesrozumitelného brblání jasně a zřetelně znělo volání Franto, Franto…

Málem jsme se rozvedli

Velmi těžko jsem svému novomanželovi vysvětlovala, že vůbec žádného Františka neznám a že nevím, proč jsem ho ze spaní volala. Dlouho mi nevěřil, a protože se to ještě několikrát opakovalo, měli jsme zkažené nejen líbánky, ale byli jsme pomalu na rozvod.

Po čase se vše uklidnilo, ale mě hlavou pořád vrtalo, kde jsem vzala toho Františka. Jednou jsem si prohlížela s manželem stará alba z mého dětství.

Z malé fotografie na mě najednou vykoukl František, spolužák z mateřské školky, na kterého jsem už dávno zapomněla. „Tak to je ten tvůj sok.“ Řekla jsem manželovi a oba jsme se tomu konečně zasmáli.

Veronika J.(41), Prostějov