Vzali jsme si ji dočasně, když se náš televizor porouchal. Byla stará, ale funkční. Když jsme se jí chtěli zbavit, nechtěla se hnout z místa.

Nebyli jsme na tom finančně dobře. Jako každý, kdo v manželství začíná. Zařízení do bytu jsme dostali od známých a příbuzných, a počítali s tím, že si postupně pořídíme věci nové.

Šlo to pomaleji, než jsme chtěli, a tak se nám televize od rodičů porouchala dříve, než jsme stihli ušetřit na novou. Říkali jsme si, že to bez ní nějaký čas vydržíme, sousedka nám ale nabídla, že si můžeme na její půdě nějakou vybrat. Měla jich několik, které ještě jakžtakž fungovaly.

Vysílala zvláštní energii

Na půdě bylo tolik úžasných věcí! Milujeme s manželem prostředí s nádechem minulosti a starých vzpomínek. Jakmile manžel půdu uviděl, běžel pro fotoaparát, aby si prostor vyfotografoval. A já mu pózovala.

Jak jsme tak přesouvali věci a krabice, najednou jsme ji uviděli. Telku starší než ty ostatní. Něco nás na ní fascinovalo. Stále jsme se na ní museli dívat, její obrazovka přitahovala. Manžel se zeptal sousedky, zda televize funguje. Zarazila se, a pak po chvíli zamyšlení váhavě řekla, že ano…

Nemohli jsme odtrhnout oči

Ani nevíme, jak jsme ten večer usnuli. Oběma se nám zdály zvláštní sny, ráno jsme si z nich nedokázali nic vybavit, zato jsme měli divný pocit. Těžko se nám vstávalo a potáceli jsme se po pokoji.

Tak tomu bylo i následující den a další… Začali jsme do sebe ládovat vitamíny. Náš stav se zhoršoval. Lékař nás poslal na celková vyšetření, která neukázala žádný problém. Byli jsme zdraví.

naše únava se ale prohlubovala, večery jsme trávili u televize – jen jsme otevřeli dveře, už jsme ji museli pustit. A co hůře? Jako uhranutí jsme pustili televizi ráno hned, jak jsme se probudili. A pak nedokázali jít do práce.

Šlo to s námi s kopce

Narůstala absence v práci, a pokud jsme do ní dorazili, nedokázali jsme se soustředit. Hrozilo, že přijdeme o místo. Naší změny si všimlo okolí. Začali nás podezřívat, že požíváme nějaké drogy. Oba jsme cítili, že se řítíme do propasti. Až nám pomohla náhoda.

Vlastně manželův bratr. Oba měli společného koníčka – fotografování. Protože měl švagr doma lepší vybavení, vyvolal si film z půdy manžel u něj. Fotky ale už nezvětšoval. A tak to udělal švagr. A něco ho na nich zaujalo…

Sídlil v televizi přízrak?

Na několika snímcích byla naše televize. Co ale více? Na obrazovce byly naprosto zřetelně znát ruce. Mohl to být obtisk – kdyby na každé z fotek nebyly dlaně umístěny v jiné poloze. Když nám tohle švagr ukázal, polila nás hrůza.

Naše problémy začaly přesně ve chvíli, kdy jsme si televizi přinesli. Manžel vyskočil a spolu s bratrem se chopili přístroje. V tu chvíli blikla žárovka a před nosem se jim zabouchly dveře do předsíně. „Vyhoďte ji z okna!“ začala jsem hystericky ječet.

Manžel vytáhl ze skříně prostěradlo, vhodil televizi do něj a s bratrem ji vlekli k autu. Ani jsme se nedivili, že vzdorovalo nastartovat. Televizi jsme nakonec dopravili na skládku, kde jsme ji zakopali, a já k ní přihodila růženec po babičce. Pro jistotu.

Eliška H. (43), Strakonicko.