Bylo mi celkem jedno, že se u nás v ulici dají sehnat drogy na každém rohu. Když se syn stal feťákem, rozhodla jsem se jednat.

Byl to takový hodný kluk, můj syn. Ve škole se celkem dobře učil a nikdy nedostal nic horšího, než poznámku za zapomínání. Na střední se ale všechno změnilo. Ve třeťáku se chytnul party a ze školy odešel. Poflakoval se a dokonce mi i párkrát ukradl peníze.

Moc mě to mrzelo, protože jsem na něho byla dlouho sama a peněz jsem neměla nazbyt. Myslela jsem, že to chápe, ale on byl jako vyměněný. Jendou přišel domů v hrozném stavu. Skoro se neudržel na nohou a blábolil úplně z cesty.

Uložila jsem ho do postele, ale se ráno vůbec nemohl probrat. Dokonce se počůral! Lekla jsem se a zavolal záchranku.

Netušila jsem, že syn fetuje

„Paní, ten kluk je feťák! Nedělejte, že to nevíte. Koukněte se na ty jeho žíly, jak je má rozpíchané!“ vysmál se mi záchranář, když ho nakládal. Prý půjde do nemocnice a potom do blázince na odvykačku.

Byla jsem úplně v šoku. Co jsem to za matku, že jsem si ničeho nevšimla! On Petr nosil dlouhé rukávy i v létě. Tak teď už jsem věděla proč. Prohledala jsem mu pokoj a našla tolik nějakého bílého prášku, že bych s tím mohla zásobit celý obchoďák.

Všechno jsem to spláchla do záchodu, ale to jsem neměla dělat. Za pár dní na mě zazvonil takový vyzáblý týpek, a že prý mu Péťa něco dluží.

Házela jsem na ně slepičince

„Je to v záchodu, můžeš si tam pro to vlézt!“ zařvala jsem na něho a zabouchla mu dveře. Ráno jsem měla počmárané dveře a taky propíchané pneumatiky u mojí staré škodovky.

Naštvalo mě to a rozhodla jsem se jednat. Já jim, Holomkům, ukážu! Koupila jsem si pytel slepičinců. Slepičince jsem namočila a tím smradlavým roztokem naplnila litrové pet lahve. Každý večer jsem se vydala na obhlídku.

Místa, kde se tahle mládež scházela, jsem vždy pocákala slepičincem. Oni se přestěhovali jinam, ale totéž opakovala. Taky jsem na ně občas zavolala policii. Po pár týdnech jsem je z naší čtvrti opravdu vyštvala.

Vím, že je to málo, ale alespoň něco jsem pro svého syna udělala. Ten se nakonec léčil skoro rok, než se vzpamatoval. Školu si nedodělal, ale do práce chodí. Tak snad už bude lépe!

Olga D. (63), Českolipsko