Problémy se na mě navalily ze všech stran. Jediné, co mi pomáhalo, bylo houbaření. V lese jsem narazila nečekaně na záchranu.
Dětství jsem měla šťastné a manželství se mi vydařilo. Muž byl tak úspěšný, že jsem se mohla plně věnovat rodině. Když jsem o tohle všechno přišla, stala jsem bezradná, zaskočená a neschopná. Moje děti žily daleko. Cítila jsem se sama a nechtělo se mi žít.
Jediné, co lahodilo mé duši, byly procházky lesem. S manželem jsme byli nadšení houbaři. Houby byla moje jediná aktivita, když jsem ovdověla. Jak tomu ale bude v zimě? Nebavilo mě sledoval televizi, a tak jsem jen seděla a zírala do kamen. Celé večery. Stačila jediná zima o samotě, aby se moje zdraví podlomilo.
Začalo se mě chytat všechno.
Ten kruh mě fascinoval Nevím, kde jsem tehdy sebrala sílu. Něco uvnitř mi říkalo, ať vstanu a jdu ven, do lesa, aspoň se projít, když houby ještě nerostou. Jaro a sluníčko po zimním období mi dalo odhodlání. Dobelhala jsem se na louku nad starý mlýn.
Byl tam březový háj, kde jsem jako malá dováděla. Dolezla jsem ke svému oblíbenému stromu, a dlouho nemohla chytit dech. Teprve po chvíli jsem začala vnímat, jak se všechno zazelenalo, jak modrá je obloha a slunce že začalo zase hřát.
Jak jsem se tak kochala okolím, zaujalo mě v údolí cosi křiklavě barevného. V těch místech stály úly. Barevné. Že by je majitel rozšířil?
Byla to skupinka bláznů?
Najednou se jeden barevný flek pohnul. A po něm další… zvědavost mi nedala. Musela jsem zjistit, co to je. Začala jsem se belhat do údolí. S překvapením a značnou nelibostí jsem zjistila, že to jsou lidé. V křiklavém oblečení seděli v kruhu kolem včelích úlů.
Šla jsem ještě blíž, abych zjistila, co tam ta podivná skupinka dělá. Seděli nehnutě a zírali před sebe. Byla jsem tak zabraná do pozorování, že jsem si nevšimla souseda. „Vidíte ty blázny?“ bafl mi do ucha, až jsem nadskočila. „Meditují, Pražáci blázniví! Prý je kolem úlu léčivá energie.“
Chtěla jsem to zkusit
Nemohla jsem od nich odtrhnout oči, nikdy jsem neviděla živé jogíny. A jak jsem tam tak stála, chytla mě záda natolik, že jsem musela hlasitě naříkat. Ti barevní lidé se ke mně seběhli. Přesvědčili mě, abych si k nim sedla do kruhu k úlům, že se mi prý uleví.
Pod vlivem dojmu jsem to udělala., ale nevěřila jsem tomu Po půlhodince mi ale opravdu bylo líp a v noci jsem se konečně vyspala. K úlům jasem začala chodit pravidelně a vysedávala tam. Během dvou let se mé zdraví nadějně vylepšilo.
Dnes už k úlům skupinka jogínů nejezdí, vysedávám tam já s lidmi z naší vesnice. A náramně si naše sezení v kruhu užíváme.
Anna (78), Jindřichův Hradec.