Byli jsme natolik propojeni, že poté, co můj muž zemřel, snažil se navázat se mnou spojení.
Pokud s někým prožijete nádherných pětatřicet let, zvyknete si, že se stane každodenní součástí vašeho života. Svého manžela jsem si vzala v devatenácti letech a byl to ode mě šťastný krok. Adam byl klidný, rozvážný, nikdy se nehádal.
Všechny složité životní situace jsme spolu dokázali vyřešit. Vychovali jsme dvě dcery. Naše pouto bylo tak silné, že jsme si navzájem slíbili, co bude, až jeden z nás zemře. Zůstaneme si věrní i po smrti a nebudeme si hledat nového partnera či partnerku.
Za dveřmi nikdo nebyl
Silný srdeční záchvat zastihl Adama jednoho odpoledne na cestě domů. Záchranná služba ho odvezla do nemocnice, kde ležel v kómatu. Hned jsem tam za ním jela a dalších dvacet čtyři hodin si uchovávala naději, že Adam tu bitvu vyhraje. Bohužel mi pak zavolali, že zemřel.
Naše sny o společném stáří byly pryč. Probrečela jsem spoustu hodin kvůli tomu, že jsme se nestačili rozloučit. Do pohřbu, který mi pomohly zařídit dcery se svými rodinami, jsem byla neschopná cokoliv dělat.
Dva týdny nato jsem si přivezla domů urnu a vystavila ji do vitríny, kde si Adam kdysi udělal malý památník s fotografiemi z mládí. Ode dne, kdy jsem tam urnu uložila, se začaly dít záhadné věci.
Nejprve několikrát zazvonil zvonek u dveří, ale když jsem šla otevřít, nikdo tam nebyl.
Mohla jsem podezřívat nějaké školáky z hloupé legrace, jenže pak se zvonek ozval sám od sebe, když jsem stála přímo u vchodu. Současně jsem pocítila jakýsi závan studeného vzduchu.
Televize se zapínala sama
S Adamem jsme se občas bavili o různých věcech, včetně těch nadpřirozených. Ani jeden z nás nevěřil, že po smrti může něco dále existovat. Pod vlivem dalších událostí jsem ale o původním názoru čím dál víc pochybovala.
Říkala jsem si, že se duch mého manžela možná toulá po místech, kde strávil tolik let. Třeba se zlobí, že jsem urnu neumístila na hřbitově, ale nechala jsem si jí doma. V noci mě pak začalo pravidelně probouzet vytí psa ze sousedství. Nikdy předtím se takto nechoval, až nyní.
V bytě se pak odehrávaly další tajemné věci. Náhle se třeba objevil na kuchyňském stole Adamův oblíbený román. Já jsem ho tam ale nedala! Dvakrát se stalo, že se sama od sebe zapnula televize, naladěná na manželův oblíbený pořad.
Bylo to, jako by mi neustále chtěl Adam připomínat svoji existenci – nebo přítomnost své duše. Začala jsem se z toho citově hroutit. Byt, kde jsem se do té doby cítila nejlépe na světě, se pro mě stával místem strachu a nejistoty. To nejhorší ale mělo teprve přijít!
Našla jsem řešení
V bytě jsme měli několik zrcadel, to největší, jak to tak bývá, na chodbě. Když jsem kolem něj jednoho večera procházela, zdálo se mi, že jsem zahlédla něco divného. Podívala jsem se do zrcadla a vykřikla hrůzou. Dívala se na mě odtamtud Adamova pobledlá tvář!
Zmocnila se mě panika a z bytu jsem nejprve utekla. Po návratu domů jsem raději zrcadlo z chodby odstranila. Dalším projevům Adamovy duše jsem tím ale nezabránila. Nechtělo se mi o tom s nikým mluvit, aby mě lidé nepovažovali za blázna.
Cítila jsem se čím dál víc psychicky vyčerpaná. Dcery, se kterými jsem se pravidelně vídala, to přičítaly mému zármutku nad Adamovou smrtí. Po měsíci jsem byla skoro na dně. Rozhodla jsem se udělat gesto, které by vše mohlo vyřešit. Manželovu urnu jsem přemístila do rodinné hrobky.
Ukázalo se, že to byl správný krok, protože od té doby všechny stopy jeho posmrtné přítomnosti ustaly. Dnes se na ony události dívám trochu klidněji a se smrtí svého životního partnera jsem vyrovnaná.
Díky tomu strašidelnému měsíci jsem totiž přesvědčena, že se naše duše po mé smrti setkají.
Jarmila Š., (59), Vyškov