Magie je nebezpečná věc, stačí jediná chyba a náš život je navždy poznamenán!

Moje nevlastní sestra Olina byla vždy podivná a uzavřená bytost. Rodiče se rozvedli, když mi bylo deset, otec se pak znovu oženil a měl dvě děti. Olina byla první z nich.

Protože matka s otcem spolu moc nevycházeli, tak jsem nevlastní sourozence příliš nevídala. S Olinou jsem se proto sblížila, až když jsme obě byly dávno dospělé.

Zvykla jsem si na její podivnost

Věděla jsem, že nevlastní sestra to nemá kvůli své povaze jednoduché. Příliš nevycházela s lidmi a vypadalo to, že nemá zájem ani o citové vztahy. Žila vysloveně sama pro sebe.

Z našich občasných setkání jsem věděla, že jí hodně zajímají věci mezi nebem a zemí. Nešlo ale o žádné duchovní záležitosti, spíš o temné a nebezpečné věci.

Věděla jsem, že by bylo marné se s ní o tom přít nebo jí to vymlouvat, takže jsem jen trochu zneklidněně poslouchala její řeči o magii a o různých pokusech. Tak to šlo dlouhá léta a já jsem si na to zvykla.

Až jednou se stala věc, která mě opravdu příšerně vylekala. Navštívila jsem Olinu u ní doma. Poslouchala jsem, co mi povídá, když se na mě najednou upřeně podívala. Tvářila se, jako by mě v životě neviděla. Ten pohled byl zlý a nenávistný.

Tvář se nevlastní sestře celá zkřivila a potom promluvila, ale úplně jiným hlasem, hrozně hrubým a strašidelným. Říkala něco v cizí, neznámé řeči, která zněla jako z nějakých starodávných dob. Přibližovala se ke mně.

Nejprve jsem celá ztuhla, ale pak jsem vstala a dala se na ústup. Už jsem byla u dveří, když se Olina vrátila do normálního stavu.

Odbornou pomoc by odmítla!

Chtěla jsem okamžitě vědět, co se stalo. Moje nevlastní sestra chvíli jen mlčela. Potom mi začala pomalu vysvětlovat, že dělala nějaký pokus se vzýváním starodávného démona. Něco se ale pokazilo.

Byla to její chyba, protože na chvíli vykročila z ochranného kruhu. Démon, kterého vyvolala, na ni zaútočil. Ztratila pak prý vědomí a od chvíle, kdy se probrala, má pocit, že toho démona má v sobě.

Kdyby mi to bývala řekla jen tak, bez toho, co jsem chvilku předtím viděla, vysmála bych se jí, že si vymýšlí. Zeptala jsem se Oliny, co s tím chce dělat. Odpověděla mi, že musí najít jiný rituál, kterým se démona v sobě zbaví.

Nejradši bych jí bývala poradila, aby vyhledala nějakou odbornou pomoc. Na to jsem ale nevlastní sestru znala už příliš dlouho. Nenechala by si říct. Od chvíle, kdy se mi tak proměnila před očima, jsem jí sledovala s napětím a trochu se strachem.

Docela se mi ulevilo, když jsem návštěvu ukončila. Když jsem odcházela, říkala jsem si, že se za Olinou asi hned nebudu chtít podívat.

Dovnitř jsem jít nechtěla

Olina mi zavolala za dva týdny. Chtěla po mně něco, co se mi moc nelíbilo. Plánovala uskutečnit ten rituál s vymítáním démona a přála si, abych se druhý den přišla podívat, jestli je v pořádku.

Musela mě dlouho přemlouvat, nakonec jsem slíbila, že za ní na chvilku přijedu. Měla jsem docela nahnáno, když jsem pak zazvonila u jejích dveří. Už v okamžiku, kdy mi otevřela a já se jí podívala do očí, bylo mi jasné, že se rituál nepovedl.

Opět jsem viděla ten pronikavý, ledový a zlý pohled. Nevlastní sestra mě zvala dál, ale já se vymluvila, že spěchám a že jsem se jen přišla podívat, jestli je v pořádku. Nechtěla jsem být znovu v její přítomnosti, být s ní zavřená v jednom bytě.

Od mé návštěvy uplynulo půl roku. Jedinou komunikací mezi mnou a nevlastní sestrou bylo pár textových zpráv na mobilu, takže vím, že žije. Bojím se ale, že ta cizí síla je pořád v její duši. Možná jednou skončí v blázinci nebo se stane ještě něco horšího. Já s tím ovšem nechci už mít nic společného!

Libuše D., (52), Olomouc