Říká se: důvěřuj, ale prověřuj. Mělo by to platit i v případě špatných zpráv.

Můj první rozvod před dvaceti lety probíhal hodně bouřlivě. Dnes už mě život celkem uklidnil a moje povaha není tak bouřlivá, ale tehdy jsem byla ještě hodně temperamentní a domýšlivá.

Strašně moc se mě proto dotklo, když jsem zjistila, že je mi Igor, kterého jsem si před třemi lety vzala za manžela, nevěrný.

Nejprve mě to hrozně rozčílilo!

Před svatbou jsme spolu chodili rok a měla jsem za to, že jsme se dobře poznali. Vyhovovali jsme si takřka ve všem. Igor dobře snášel moje výkyvy nálad a já zase dobře věděla, že v něm mám někoho, kdo při mě bude vždycky stát.

Velmi uspokojivý byl i náš intimní život; tím spíš mě rozhodilo, když mi jednoho dne přišly poštou fotografie, na kterých byl Igor s jinou ženou. Vedli se za ruce, líbali se, zkrátka bylo mi hned jasné, že je to milenka.

A nemohlo se jednat o nějakou starou záležitost. Igor měl na fotkách na sobě vzorovanou košili, kterou jsem mu koupila před rokem. V první chvíli jsem měla rudo před očima a hodlala jsem na manžela rázně udeřit.

Zrovna nedávno jsme si říkali, že už nastal čas mít první dítě – a on svoji lásku dělí mezi mě a další ženu! Ne, tohle jsem nemohla strpět. Než se Igor vrátil z práce, trochu jsem se uklidnila.

Místo výčitek a křiku jsem mu pak u večeře ony fotografie předhodila na stůl. Tvářil se nechápavě a okamžitě začal všechno popírat. Tvrdil, že tu ženu nezná a nikdy jí neviděl.

Nevím, jestli bych mu odpustila, kdyby se hned přiznal, takhle ale znovu vzbudil můj hněv.

Rozvedla jsem se i podruhé

Napětí mezi námi se rychle vystupňovalo. Igor stále trval na své nevině, já z něho chtěla vymámit přiznání za každou cenu. A když jsem viděla, že se mi to nepodaří, udělala jsem něco, co někdy ženy v takové situaci provedou:

nevěru jsem manželovi oplatila a řekla jsem mu o tom. Na chvíli mi to přineslo pocit zadostiučinění. Pak mi ale sklaplo, když Igor podal žádost o rozvod. Naše manželství, které vyhlíželo tak ideálně, se rozbilo na tisíc kousků.

V soudní síni jsme na sebe křičeli a od rozvodu jsme spolu přestali jakkoliv komunikovat. Bylo velké štěstí, že jsme ještě neměli děti.

Nějaký čas jsem se z rozvodu vzpamatovávala, za dva roky jsem si našla jiného partnera, znovu se vdala a měla s ním syna a dceru. Ani toto manželství nakonec nevydrželo, ale druhý rozvod proběhl naštěstí alespoň v klidu. O Igorovi jsem za celá ta léta vůbec nic neslyšela.

Nečekané setkání všechno objasnilo

Jednoho dne jsem dostala zvláštní mail. Byl bez podpisu, z nic neříkající adresy, ale zajímavý byl jeho obsah. Někdo, koho jsem prý v minulosti znala, si se mnou chtěl domluvit schůzku a vysvětlit mi záležitost, která se stala před lety.

Bojovala ve mně zvědavost s obavami. Ten člověk, evidentně tedy muž, si ale domlouval setkání na veřejném místě, v jedné větší restauraci v centru města. Co jsem mohla ztratit?

Pro jistotu jsem o tom, kam jdu, informovala syna, ale sama jsem věřila, že se mi nic nemůže stát. Muže, který mě v restauraci přivítal, jsem ihned nepoznala. Až po chvíli mi došlo, že je to Marcel, můj kdysi odmítnutý nápadník. Byl pohublý a prošedivělý.

Přešel rovnou k věci. Přiznal se, že fotky Igora a domnělé milenky mi tehdy poslal on. Udělal fotomontáž. Byla to pomsta za moje odmítnutí. Nyní má před sebou asi rok života kvůli zhoubné nemoci a tak chce ulehčit svému svědomí. To odhalení mě zdrtilo.

Chtěla jsem pak vyhledat Igora a po letech se mu rovněž omluvit. Bohužel jsem po usilovném pátrání zjistila, že můj první manžel se před časem zabil při autonehodě. Na rozdíl ode mě už nikdy do manželství nevstoupil.

Je hrozné, když jeden zhrzený člověk dokáže zničit životy dvou jiných lidí, ale čas se zpátky vrátit nedá.

Milena P. (48), Opava