Úplněk mě omámil, byla jsem tak fascinovaná, že jsem kráčela vstříc nebezpečí. Zachránila mě čistá duše?

Když maminka po smrti otce prodala rodný dům, koupila jej jistá stavební firma a nad do té doby romantickým údolím postavila most. Kromě toho, že hyzdí celé okolí, přitahuje k sobě od samého začátku sebevrahy.

Za dvacet let, co stojí, z něho skočilo několik nešťastníků. Všichni se trefili na zahradu do míst, kde stávala stará, bleskem rozpolcená jabloň. Dům je v současné době opuštěný a částečně rozpadlý. Jestli ho někdo zachrání, tak mu noci v něm nezávidím.

Bylo by to jen pro otrlé, všude po zahradě a možná i v domě bloudí nešťastné duše sebevrahů…

Omámily mě vzpomínky

Kdykoliv přijedu do rodného kraje, navštívím přátele a příbuzné, nerada ale u nich spím. Raději jedu do nedalekého hotelu, který tam stál už v mém dětství. Jednou se stalo, že jsem se zdržela přes půlnoc. Malá vnučka Kačenka, která se mnou jela, v autě usnula.

Když jsem projížděla kolem rodného domu, naskytl se mi nádherný pohled. Dům a celé okolí byly zality svitem měsíce a v tom magickém světle vypadalo stavení jako za starých časů, most nad údolím byl temný a tichý. Ztrácel se v tmavé, hvězdami poseté obloze.

Zastavila jsem, vypnula motor, zhasla světla a vylezla z auta. Stála jsem u branky a pobořeného plotu a kochala se pohledem. V hlavě se mi honily dávné vzpomínky a duši pohltila nostalgie.

V okně se objevil přelud

Najednou jsem ale zpozorněla, V okně opuštěného domu jsem spatřila postavu. Stála nehnutě, až to vypadalo, že to bude zrakový klam. Určitě to bude stín, říkala jsem si. Nedalo mi to, zvedla jsem ruku a zamávala.

Chtěla jsem se tak utvrdit v tom, že se ta zdánlivá bytost nepohne. Postava se ale k mému překvapení hnula a mávla. Že by bezdomovec? Napadlo mě. Ten by ale neměl tak strnulý výraz a bledý obličej.

Dostala jsem neodolatelnou chuť přelézt branku a jít se podívat zblízka. Ten nápad se proměnil v neodbytnou touhu, jako by mě k té postavě něco přitahovalo.

V hlavě se mi usadil hlas, který šeptal: „Jdi tam!“

Probudila mě z transu

Už jsem se chystala lézt, když se s výkřikem probudila Kačka. „Kde to jsme?“ rozhlížela se vyděšeně kolem. „Zdálo se mi, že tě, babičko, škrtí zlý chlap!“ Nemohla jsem najednou udělat krok, nastartovat auto mi trvalo věčnost. Nakonec jsme se ale rozjely.

V tu chvíli se zvedla z příkopu mlha a chuchvalec podobný lidskému tělu se mi přilepil na přední sklo tak, že jsem neviděla na cestu. Bleskurychle jsem zamkla auto zevnitř a s hrůzou si říkala:

„Co to je?To přece není mlha!“ Jela jsem po paměti krokem, naštěstí jsem cestu znala dokonale. Až před hotelem se mlžný cár vznesl a kamsi zmizel. Vyběhly jsme z auta a oddychly si až na pokoji. Vnučka usnula brzy, já však nezamhouřila oči do rána.

Ačkoliv byl pokoj ve druhém patře, neustále mě probouzel zvuk, který připomínal ťukání na okno. Přemýšlela jsem, jestli to prší, jiný racionální důvod mě nenapadal. Ťukání přestalo až za svítání.

Ludmila P. (54), Kroměříž.