Tomu místu na samém vrcholu hory Baníkov se všichni vyhýbali. V minulosti tam došlo k nejedné smrtelné nehodě. Já a moji přátelé jsme tomu ale nevěřili…
Když jsem byla na vysoké, měla jsem dva nejlepší kamarády – Pavlínu a Libora. Společně jsem podnikali různé trempy. Měli jsme smysl pro dobrodružství a rádi jsme překonávali vlastní hranice. Jednou o prázdninách jsme všichni jeli za Liborovou pratetou na Slovensko.
A tehdy jsme zažili něco, na co ani jeden z nás nikdy nezapomene.
Pověst naháněla strach
Mezi místními kolovala historka o jakémsi místu na vrcholku hory. Kdysi tam bývala šibenice, kde věšeli lidi a dodnes tam prý žijí duchové a dychtí po krvi. S přáteli jsme se těmto povídačkám samozřejmě smáli.
Byli jsme zvědaví, jak ono místo vypadá, a tak jsme se rozhodli, že se tam vydáme. Po několika kilometrech stoupání do kopce jsme konečně došli na místo. Vrch byl zarostlý, žádné zbytky šibenice tam nebyly, ani nic jiného, co by snad nahánělo hrůzu.
„Taky jste tam byli za dne,“ smála se nám prateta, když jsme jí to pověděli. „Nešťastné duše popravených tam létají v noci a roztrhají každého, kdo je tam v noci za úplňku bude provokovat.“ Samozřejmě jsme jí to nevěřili.
Mysleli jsme si, že si to vymýšlí, aby nám nahnala strach.
Noční výprava
Po večeři jsme se s Pavlínou a Liborem domluvili, že další noc, to měl být zrovna úplněk, se na vrch vydáme znova. Když prateta usnula jako špalek, vyplížili jsme se potichu z domu.
Šli jsme hustým lesem a po několika minutách, kdy už jsme se začínali obávat, že jsme se ztratili, jsme se najednou ocitli na malé mýtině, která se nachází pod samotným vrchem.
Na chvíli jsme si sedli do trávy, abychom si odpočinuli. Nevím, co mě to napadlo, ale začala jsem si zpívat. Kamarádi se přidali. Obloha byla poseta snad miliony hvězd a měsíc zářil v celé své kráse.
Mrazivý šepot
Najednou jsem se zachvěla zimou. Prudce se ochladilo a zvedl se studený vítr. Přiletěl z vrchu kopce a začal se kolem nás točit jako v nějakém víru. Vyskočili jsme a chtěli jsme co nejrychleji běžet zpátky domů.
Vítr ale zesílil, kroužil kolem nás tak, že jsme se nemohli hnout z místa. Pak se ozval mrazivý šepot. „Zpívej! Zpívej ještě!“ S kamarády jsme se po sobě podívali. Stejně jako já, i oni měli v očích hrůzu. Poslechli jsme a začali zpívat.
Málem jsme skočili
Po chvilce se šepot ozval znovu: „Pojď! Pojď s námi!“ Vykročili jsme a jako omámená šli přímo ke skále, která tam byla. Když jsme se blížili k jejímu okraji, hlas nám přikázal: „Skoč! Skoč dolů!“ Věděli jsme, že když to uděláme, zabijeme se.
Ale nemohli jsme se zastavit. Jakoby naše nohy ovládal někdo cizí. Už jsem se loučila se životem, když vtom se ozval ženský křik a vzápětí nás jakási síla odrazila od okraje skály. Vítr utichl a pak jsme omdleli.
Probudili jsme se až druhý den při východu slunce. Od té doby jsme místní povídačky brali vážně.
Marika P. (53), Vodochody
