Tolik jsme se těšili, jak si budeme užívat volna. Ale když ta chvíle přišla, můj muž mi začal chřadnout před očima. Musela jsem něco udělat!

Do důchodu jsme se s manželem těšili, ty poslední roky v práci nás už oba zmáhaly. Snili jsme o tom, jak budeme cestovat a užívat si života, věnovat se vnoučatům, a že si snad dokonce uděláme univerzitu třetího věku.

Jenže když ta chvíle konečně přišla, manželovi to nadšení vydrželo sotva čtyři měsíce. A pak mi začal najednou den po dni scházet před očima.

Hypochondr

Nic ho nebavilo. Seděl před televizí a díval se na ni, ale jak jsem zjistila, vůbec nevnímal, co v té bedně jde. Byl myšlenkami mimo. Začal se pozorovat a najednou měl kdejakou nemoc.

Domácího lékaře, co jsme měli v knihovně, jsem odnesla do antikvariátu, aby se nemohl inspirovat.

Jenže on začal lovit choroby a neduhy na internetu – a bylo to ještě horší. Tam si totiž přečetl, jaké mohou mít lidé další a další komplikace. Bylo to s ním najednou k nevydržení. S chlapem, který býval takový pohodář! Musela jsem něco vymyslet.

Pomůže koníček?

Vzpomněla jsem si, že můj muž v mládí, když jsme spolu chodili, měl partu skvělých kamarádů, vysokoškoláků. Kaž­dý rok spolu vyráželi do Krušných hor, kde se daly nalézt různé kameny, většinou acháty, ale i spousta dalších minerálů.

Byla to parta velkých nadšenců. Jednou jsem ten výlet s nimi absolvovala. A i když byl můj muž tehdy do mě po uši zamilovaný, najednou zapomněl, že existuju. Nemluvil o ničem jiném než o kamenech. Až mě to štvalo!

Poté, co jsme se vzali, nebyl najednou čas na nějaké koníčky, já byla dlouho na mateřské, a všechna ta finanční zátěž ležela na něm. Ke své práci si přibral ještě další kšefty. A po revoluci si založil firmu. Někdy jsem se bála, aby z té zátěže nedostal infarkt.

Byla jsem ráda, když před sedmi lety zastavil svou podnikatelskou činnost a už se věnoval jen zaměstnání. A tak mě napadlo, že by mu právě tenhle koníček mohl pomoct. Probrat ho za se k životu.

I když jsem tu jeho posedlost neměla ráda, vrhla jsem se do hledání jeho dávných „přátel z kamenného dolu“, jak jsem jim říkala. Doufala jsem, že najdu alespoň dva nebo tři a že budou mít ještě chuť a sílu někam ve svém věku vyrazit.

Sraz ve vinárně

Když jsem našla prvního, bylo vidět, že je sice moc rád, ale zdravotně už se na takové aktivity necítil. Měl však kontakt na dva další parťáky, kteří prý stále ještě jezdí a hledají minerály. To mi dalo naději. Vyrazila jsem za nimi. A osud mi byl nakloněný.

Nakonec se stala neuvěřitelná věc. Dala jsem je dohromady všechny. A přemluvila manžela, aby si udělali s nimi alespoň jeden sraz. Jenom posedět ve vinárně a vzpomínat. Dovezla jsem ho autem na místo a čekala v jiném podniku poblíž.

A modlila se, aby se dávné vášně probudily. Když můj muž dlouho nešel, vyrazila jsem za ním. A uviděla tu neuvěřitelnou proměnu. Můj apatický děda se smál, oči mu svítily radostí a životem. Od té doby jezdíme na lov kamenů všichni. Přidala jsem se k nim.

Alice (66), Praha