Ten stín se na mě přilepil v noci u zámeckého parku. Marně jsem před ním utíkala, zachránila mě až křižovatka.

Tu noc jsem se zdržela u kamarádky přes půlnoc. U lahvinky dobrého vína jsme zapomněly na čas, a když se najednou otevřely dveře a v nich stál kamarádky manžel, pochopily jsme, že už je načase, abych vyrazila k domovu.Neměli jsme se totiž s Tondou v lásce.

Bylo několik minut po půlnoci a já musela absolvovat nepříjemnou cestu kolem zámeckého parku, kde je v tu dobu liduprázdno. Nedalo si nevzpomenout, jak tam jednou v jezírku našli zavražděnou ženu.Bylo to sice už léta, ale takovou věc místní nezapomenou nikdy.

„Vem si aspoň můj deštník,“ radila mi kamarádka, abych měla sebou nějakou zbraň. Když jsem šlapala podél zámecké zdi a blížila se k bráně, říkala jsem si, že to zatím jde jako po másle.Nikde nebylo živáčka, a člověk se přece musí bát jedině živých.

Neměla jsem tam zírat

Když jsem nahlédla branou do parku k zámecké fontáně, měla jsem divný pocit, že tam vidím ve světle lampy stín člověka.Nikdo tam ale široko daleko nebyl. Zastavila jsem se a chvíli na ten stín zírala.

Vypadalo to jako vysoká štíhlá postava a na hlavě – cosi jako dva růžky? Nebo snad velké špičaté uši? Kdo ví, co se to odráží… řekla jsem si a chtěla jít dál, když tu se ten stín pohnul.A rychle se blížil ke mně.

Hrozně jsem se lekla a v panické hrůze utíkala do kopce, kde byly domy a v nich lidi.

V hlavě mi bušilo srdce, slyšela jsem, jak mi někdo dýchá na záda a hrozně jsem se bála otočit.V jednu chvíli jsem dokonce slyšela, jak se to za mnou uchechtlo, v jeden moment mě cosi dokonce chytlo šálu, která za mnou vlála, a ta mě přiškrtila.

Otočila jsem se a udeřila pěstí do prázdna. A opět jsem zaslechla ten škodolibý smích.Nikde nebyl nikdo, jen ten stín na zemi. S křikem jsem běžela jako o závod a pořád slyšela ten dech. Tak jsem doběhla až na křižovatku a bez rozhlédnutí ji přeběhla.

Kdyby tam v tu chvíli něco jelo, tak jsem byla mrtvá.A najednou nic. Stín i dech i chechtot byly pryč. Kdesi jsem četla, že člověk se ducha zbaví na rozcestí, a u mě se to opravdu potvrdilo. Stála jsem tam a nemohla popadnout dech.

Domů jsem už došla v klidu.Cestě kolem zámeckého parku se ale budu až do konce života v noci vyhýbat.

Jarka (43), Olomoucko     .