V noci jsem za sebou slyšela kroky a pouliční lampa blikala. Kdosi se mnou kráčel až k domu a pak zvonil na zvonek u dveří.

Pamatuji si na první dny, kdy jsem se do centra tohoto města přistěhovala. S přáteli, které jsem si našla, jsme tehdy zavítali do jedné z místních restaurací.Seděli jsme dlouho do noci. Obsluha byla tolerantní, a tak se snadno překlenula půlnoc.

Naše společnost se bavila výtečně, a já byla už značně ovíněná.

Bydlela jsem ale za rohem, tak jsem se o cestu domů neobávala.I přes své příjemné rozpoložení jsem si všimla chlapíka, který stál opřen o zeď, ruce v kapsách dlouhého kabátu a očividně byl ponořen do svých myšlenek. „Proč si ten člověk nesedne,“ napadlo mě.

Jak jsem tak na něj zírala, zvedl podivný muž hlavu a taky se na mě podíval.Překvapeně. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí, on se nakonec odlepil ode zdi a rychlým krokem odešel do kuchyně.

Stín mě provázel

Kolem druhé se podařilo barmance nás slušně a taktně vypoklonkovat.

Odcházela s námi. Zvědavost mi nedala a já se jí zeptala, co to bylo za člověka, který zmizel v kuchyni a už z ní nevyšel. „Jaký?“ zeptala se překvapeně. Líčila jsem, jak vypadal, a ukazovala, kde přesně stál.

Všichni se na mě dívali jako na blázna, nikdo nikoho takového neviděl. Před restaurací jsme se rozloučili a já vyrazila k domovu. Kráčela jsem prázdnou ulicí. Slyšela jsem svůj dech a své kroky. A pak? Jejich ozvěnu.Ale podivnou.

Došlo mi, že to ozvěna být nemůže. Že to jsou kroky někoho, kdo jde za mnou. Otočila jsem se , ale nikoho neviděla. Nemohla jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že nejsem sama. A vrchol byla pouliční lampa, která zablikala.

Zvonil na mě?

Otočila jsem se a vykročila. V tu chvíli jsem ale uslyšela kroky zase. Někdo šel se mnou. Přidala jsem do kroku. Kroky za mnou zrychlily taky. Zastavila jsem se až u dveří svého domu a hledala klíče.Rozhlížela jsem se kolem, ale v celé ulici bylo prázdno.

Zamkla jsem za sebou a utíkala do druhého patra. Až v bytě jsem si oddychla. Do rána jsem ale nespala. Celou noc mi kdosi zvonil na zvonek. A nejen mě.U vedlejšího bytu se otevřelo okno a slyšela jsem souseda křičet: „Kdo to pořád zvoní!“ Opatrně jsem vykoukla.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se. Soused naštvaně prohodil, že nikoho neviděl… Krátce na to udělali z restaurace videopůjčovnu.Byla otevřena do půlnoci a brigádnice se v ní měnily téměř po týdnu. Žádná nevydržela. Prázdné obaly tam vyskakovaly z regálů.

Po jedenácté vždy vešel do půjčovny chlapík, nepozdravil a rovnou prošel do zadní místnosti.Když se do půlnoci neobjevil s vybranými kazetami, všechny brigádnice se s bušícím srdcem vypravily zákazníka upozornit na to, že půjčovna zavírá. On však nikde nebyl.

Vždycky zmizel. Videopůjčovna dnes už neexistuje.Na jejím místě je firma, která má otevřeno pouze přes den.

Libuše (43), Český Krumlov .