Nechala jsem se unést romantickou nocí a zastavila pod mostem. Úplněk mě omámil a já šla za přeludem. Naštěstí zasáhla vnučka.

Když můj bratr prodal rodný dům, koupila jej jakási firma a nad romantickým údolím postavila obludný most, který funguje jako pražský Nuselák. Už z něj skočilo několik sebevrahů. Dům je v současné době opuštěný a zdevastovaný.

Jestli ho někdo zachrání, tak mu noci v těchto místech nezávidím. Již v dobách mého dětství to bylo jen pro otrlé, natož teď, když tam navíc bloudí nešťastné duše sebevrahů…

Chtěla jsem si zavzpomínat

Kdykoliv přijedu do rodného kraje, navštívím přátele a příbuzné, nerada ale u nich nocuji. Raději jedu do hotelu. Jednou se stalo, že jsem se zdržela přes půlnoc. Vnučka, která se mnou tehdy jela, v autě usnula.

Když jsem projížděla kolem rodného domu, naskytl se mi nádherný pohled. Dům, rybník a celé okolí byly zality svitem měsíce a v tom magickém světle vypadalo stavení jako za starých časů, most nad údolím byl temný a tichý.

Zastavila jsem, vypnula motor, zhasla světla a vylezla z auta. Stála jsem u branky a kochala se pohledem a vzpomínkami.

Zamával mi bezdomovec?

Najednou jsem ale zpozorněla, V okně opuštěného domu jsem spatřila postavu. Stála nehnutě, až to vypadalo, že to bude zrakový klam. Zvedla jsem ruku a zamávala. Postava se pohnula a taky mávla. Že by bezdomovec? Napadlo mě.

Ale ten by se asi takhle v okně neukazoval, a asi by taky neměl tak strnulý výraz a bledý obličej. Dostala jsem neodolatelnou chuť přelézt branku a jít se podívat zblízka.

Ten nápad se proměnil v chorobnou touhu, jako by mě k té postavě něco přitahovalo jako magnet.

Probudil ji děsivý sen

Už jsem se chystala lézt, když se v výkřikem hrůzy probudila vnučka. „Kde to jsme?“ rozhlížela se kolem. „Proč tu stojíme? Jedeme pryč, zdál se hrozný sen!“ Nemohla jsem najednou udělat krok, nemohla jsem se přimět k pohybu, nastartovat auto mi trvalo věčnost.

Nakonec jsme se přece jen rozjely. Po několika metrech se zvedla z louky mlha a chuchvalec podobný lidskému tělu se mi přilepil na přední sklo tak, že jsem vůbec neviděla. Vnučka bleskurychle zamkla auto zevnitř a s hrůzou opakovala:

„Co to je?To přece není mlha!“ Jela jsem po paměti krokem, naštěstí jsem cestu znala dokonale. Až v zatáčce se mlžný cár vznesl a letěl zpátky směrem k domu.

Ťukal na nás do rána

Dojely jsme k hotelu, který byl hned za zatáčkou, vyběhly z auta a oddychly si až na pokoji. Vnučka usnula brzy, já však nezamhouřila oči do rána. Ačkoliv byl pokoj ve druhém patře, neustále mě probouzel tichý zvuk, který připomínal ťukání na okno.

Přemýšlela jsem, jestli to prší, ale bylo to dost nepravděpodobné. Ťukání přestalo až za svítání. Postava v okně mi nedala, a já druhý den za světla branku přelezla a celý dům obešla. Byl zamčený, žádné známky kohokoliv živého.

Věra P. (54), Varnsdorf.