Po smrti některých lidí zůstanou nevyřešené otázky. Občas se vyřeší za hodně podivných okolností!
Svého bratra Aleše jsem měla moc ráda. Byl o deset let mladší, takže jsem k němu měla i trochu mateřský vztah, tím spíš, že se naši rozvedli a matka odešla za novým partnerem do ciziny. Vídali jsme se velice často i poté, co jsem se vdala a měla rodinu.
Alešovi se v tomto směru nijak moc nedařilo, dvakrát chtěl dokonce kvůli nešťastné lásce spáchat sebevraždu. Naštěstí jsem mu vždy včas promluvila do duše.
Jeho smrt mě šokovala!
Před třemi lety se stalo hrozné neštěstí. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem se o tom dozvěděla. Plánovala jsem zrovna rodinnou slavnost na následující víkend, když mi manžel zavolal na mobil. Tomu, co mi řekl, jsem nejdřív nechtěla věřit.
Aleš se utopil v řece. Z té zprávy jsem se skoro zhroutila. Bylo to, jako by umřela část mého já. Teprve druhý den jsem se začala zajímat o okolnosti bratrovy smrti. Měla jsem k tomu pochopitelně své důvody:
co když se Aleš, který byl už dlouho sám, znovu nešťastně zamiloval a tentokrát řešil své neopětované city tímhle způsobem? Nenašel se sice žádný dopis na rozloučenou, ale to nic neznamenalo. Bratr nebyl z těch, kdo by ho museli za každou cenu napsat.
Z důvodů objasnění příčin smrti byla provedena soudní pitva. Ta alespoň dokázala, že Aleš nebyl opilý nebo pod vlivem drog. Jeho úmrtí bylo tedy označeno za nešťastnou náhodu.
Trápilo mě, že se nedozvím pravdu
Já jsem byla asi jediná, kdo měl opravdu pochybnosti. Vzpomněla jsem si, jak jsme se kdysi s bratrem bavili v pubertě o sebevraždách. Aleš se o dobrovolném utopení často zmiňoval, ale vždy také dodával, že to vyžaduje silnou vůli zemřít.
Pravdou ale bylo, že když měl potom reálně v plánu ukončit život pro neopětované city, měl v úmyslu oběsit se na veřejném místě nebo se v mrazu opít a umrznout.
Kromě strašné lítosti nad zmařeným životem mého sourozence mě silně trápilo to, že se nikdy nedozvím, jak to s jeho smrtí nyní doopravdy bylo. Než jsem šla na pohřeb, který se kvůli vyšetřovacím procedurám opozdil, musela jsem si vzít uklidňující prášky.
Obřadní síň byla skoro plná, Aleš byl hodně společenský a měl spoustu kamarádů. Mohl se na ně vždy spolehnout a oni na něho. Jen s těmi ženami mu to nikdy nevycházelo.
Nevěřila jsem svým očím!
Seděla jsem v první řadě mezi pozůstalými, společně s otcem, který přijel. Matka poslala ze zahraničí jen kondolenci. Měla jsem oči plné slz a skoro jsem nevnímala. Najednou jsem pocítila na tváři závan ledového vzduchu.
Otřela jsem si oči a podívala se před sebe. Málem jsem vykřikla hrůzou, včas jsem si ale uvědomila, kde jsem a co se odehrává. Před sebou jsem totiž viděla Aleše! Stál nedaleko rakve, ve které leželo jeho tělo! Nejprve jsem myslela, že je to přelud.
Rozhlédla jsem se nenápadně kolem sebe, ale nikdo jiný se tím směrem nedíval. Alešova postava byla jakoby v mlze. Bratr mi dával znamení rukou. Po zbytek smutečního obřadu jsem od toho zjevení nemohla odtrhnout oči!
Tichý hlas mi vše vysvětlil
Poslední rozloučení skončilo, všichni nám kondolovali a Alešův duch zmizel. Vůbec jsem nevěděla, jak si to všechno mám vysvětlit, ale ani jsem nad tím nepřemýšlela. Venku před obřadní síní jsem se na chvíli zastavila.
V tom okamžiku se za mnou ozval tlumený šepot. Slyšela jsem Alešův hlas, jak říká, že jeho smrt byla opravdu nešťastnou náhodou a že je mu to moc líto. Ohlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Spojila jsem si ale tento šok s tím předchozím.
Došlo mi, že to byl Alešův duch. Můj bratr mě přišel ujistit, abych o něm neměla pochybnosti ohledně sebevraždy. Nikomu jsem to nikdy neříkala, píšu to až nyní vám. Prosím neuvádějte celé moje jméno.
Kateřina 08D., (44), Praha.
