Když mi Barborka vyprávěla o kamarádce z jezera, myslela jsem si, že to je pouze dětská fantazie a podcenila nebezpečí, které stálo dceru málem život.

V našem novém domku jsme nebydleli dlouho, když se stala příhoda, kterou vám budu vyprávět. „Mami, mám novou kamarádku!“ svěřila se mi Barborka jednoho letního dne odpoledne. „To je báječné.

A jak se jmenuje?“ „Jmenuje se Lorain, ale to nesmím nikomu říkat!“ odpověděla má pětiletá dcera a zatvářila se tajemně.

„A pročpak ne?“ Barborka se na mě podívala významně. „Protože bych ji pak neviděla. Víš, vidím ji jenom já!“ „To je divné!

A kde jsi ji potkala?“ – „Na té cestě, co je na ní hodně písku a vede k jezeru!“ odpověděla a bylo vidět, že dobře ví, co ji na to řeknu.„Na té cestě máš zakázáno si hrát. A k jezeru už vůbec nesmíš chodit!“ Barborka zavrtěla hlavou. „Lorain mě bude chránit!“

Ach, ta dětská fantazie!

Podívala jsem se přísně na dceru. Věděla dobře, co tenhle pohled pro ni znamená. Měly jsme spolu úmluvu, že si může hrát jen kolem našeho domu, který stál na pokraji borovicového lesa. Ten obepínal náš dům a končil u zatopeného jezera ve vápencovém lomu.

U jezera byla zrezivělá cedule: Zákaz koupání! Barborka neuměla plavat, a kromě toho se o tomto místu neříkaly hezké věci.

Kdysi se tu utopila dívka a od té doby se zde dějí podivné věci.

„To je přirozené, že si děti v tomto věku vytvoří svůj vlastní svět fantazie, kam dospělí nesmí!“ odpověděla mi Barborčina učitelka, když jsem porušila naši úmluvu o dceřině kamarádce a promluvila s paní učitelkou. Ta měla jasno. A mně tím dala iluzi bezpečí.

Zmizela jako pára

Barborka měla dovoleno si hrát až do setmění na hřišti, které bylo hned vedle našeho domu. Na místě bylo ten den k večeru ještě několik maminek se svými dětmi, tak jsem o dceru neměla strach. „Kdepak jsi zlato?“ volala jsem jí z okna na večeři. Barborka mi neodpověděla.„Zlato, kdepak jsi?“ Ticho.

Barborka nebyla ani před domem ani na dětském hřišti. „Vaši dceru jsem viděla na té písčité cestě vedoucí k jezeru!“ odpověděla mi jedna z maminek. Hrklo ve mně jako ve starých pendlovkách. Zabouchla jsem dveře a rozběhla se směrem k jezeru…

V posledním okamžiku

Na pískové cestě jsem dobře viděla malé šlápoty mé dcery. Směřovaly do lomu! Přinutila jsem se do běhu. Mezi kmeny borovic problesklo svou modrou barvou jezero.

Snášel se soumrak a sluneční paprsky vytvářely na jezeře lesklý povrch jako by zde ležely velké pláty staniolu. Postavu dcery jsem spatřila na okraji starého dřevěného mola.

Chystala se právě udělat krok směrem do jezera – zachytila jsem ji za paži v poslední chvíli. Její tělo se jen stačilo zhoupnout nad hladinou a pak padlo na molo. „Lorain mě chtěla naučit chodit po hladině!“ volala Barborka plačky. Zahleděla jsem se na jezero.

V jeho středu se vznášela v mlze postava dívky. Kynula rukou na Barborku a pak se zvolna rozplynula. Od té chvíle se už dcera od domu nevzdálila a já ji nenechala ani na chvíli samotnou.

Někdy večer se od jezera ozývá podivný zpěv větru, který jakoby plakal a volal o pomoc.

Libuše (51), Polička