Můj rozum si v určité době asi vzal dovolenou, jinak bych nemohla jednat tak hloupě.

Po rozvodu jsem byla dlouho sama. Až příliš dlouho. Nakonec jsem se rozhodla pro jeden z nejvážnějších životních kroků a po padesátce jsem opět zamířila do manželského přístavu.

Tentokrát ale přišlo zklamání mnohem rychleji a můj oficiální vztah zamířil nečekaným směrem.

Pomalé sbližování

Manžel mi zemřel nečekaně na infarkt po deseti letech manželství. Byl výrazně starší a když jsem si ho brala, tušila jsem, že jednou zůstanu sama. Dlouhé roky jsem pak byla vdovou, i když sama jsem nebývala. Nikdy to ale nevedlo k nějakém trvalému vztahu.

V práci jsem měla kolegu z jiné kanceláře, který mě jednoho dne potěšil, když mi k narozeninám věnoval perníkové srdce. Vlastně jsem nějaký podobný dárek dostala poprvé za dobu trvání svého vdovského stavu. Začali jsme se vídat častěji i mimo práci a sbližovali jsme se.

Jaromír byl vdovcem jako já, i když teprve několik let. Hodně pracoval, aby mu nebylo smutno. Měl svůj malý domek, ale v něm dovolil bydlet synovi s přítelkyní. Sám bydlel  v bytě dva plus jedna, který mu zůstal po jeho ženě.

Svěřoval se mi se svým životem a se svými problémy. S dětmi a příbuznými moc nevycházel. Vždy se pak omlouval, že mě tím zatěžuje.

Bylo mi ho líto

Jednou o víkendu za mnou Jaromír přišel s taškou plnou prádla. Poprosil mě, jestli mu ho nemůžu vyprat a vyžehlit. Bylo mi ho v tu chvíli líto. Udělala jsem to beze slova. Vděčně přijal pozvání na večeři a úplně mě ohromil nabídkou k sňatku.

Jako ve snu jsem pak naslouchala jeho slovům o samotě, bezradnosti, křivdě, nevděčnosti a bezohledném chování jeho rodiny. Procitla jsem až tehdy, když mi slíbil, že po svatbě budeme bydlet v jeho bytě, který dal celý zrekonstruovat.

Tehdy mě požádal, zda může bydlet u mě. Na ten jeho byt a jeho postupné úpravy jsem se nemohla jít podívat, neboť to mělo být překvapení. Ani s jeho příbuznými jsem se nemohla setkat, protože mě prý všichni odmítali poznat. Po svatbě jim ale nezůstane nic jiného, než mě přijmout, říkal.

Jeho žalostné výlevy a boj s nepřízní rodiny ve mně probouzely dojetí a  lítost. Byla jsem ochotná udělat pro něj cokoliv. Bydlel u mě v mém pronajatém bytě.

Nechtěla jsem od něj žádné finance, protože jsem se domnívala, že své peníze potřebuje na renovaci našeho budoucího bytu. Já jsem mu na ni rovněž přispívala, protože to měl být i můj domov.

Nesmyslné výčitky

Překvapením pro mě byly Jaromírovy deprese, během kterých přemýšlel i o sebevraždě. Bála jsem se o něj ještě víc. Nakonec jsme se opravdu vzali. Byla to malá komorní svatba, kromě nás dvou tam byla jen moje kamarádka a další kolega jako svědci.

Říkala jsem si, že teď se Jaromírův život změní mým přičiněním k lepšímu. Hned jsem si šla vyřídit nové doklady, ale tam přišel problém.

Můj nový manžel nepředložil dokumenty o vlastnictví svého bytu, takže jsem ho nemohla uvést podle dohody jako trvalé bydliště.

Dalšího dne Jaromír nepřišel z práce domů a jeho mobil byl nedostupný. Obávala jsem se toho nejhoršího, on se ale večer ozval. Seděl v restauraci a necítil se dobře. Přišla jsem tam za ním a vyčítala mu, že mě vystavuje stresu.

Chtěla jsem, aby mě konečně zavedl do bytu, kde spolu budeme žít. Začal mi vyčítat, že si chci jen najít lepší bydlení než svůj podnájem, a zdůrazňoval, že majitelem je on.

Skončilo to hádkou, po které jsem Jaromíra požádala o klíče od mého bytu a řekla, ať už se nevrací.

Skutečně to dodržel. Naše manželství se tak rozpadlo po deseti dnech trvání. Podala jsem žádost o rozvod. Naštěstí jsme se předtím dohodli, že si oba ponecháme svá příjmení. Dnes s odstupem času vidím, že moje city byly silnější, než můj rozum. Mohlo to všechno dopadnout i hůř.

Radka L. (60), Brno