Dnes už vím, že když zemřeme, tak neodejdeme navždy. Znovu se vrátíme v jiném těle!

Plavání bylo vždy mým velkým koníčkem. Pravidelně jsem chodila do bazénu a v létě jsme s manželem jezdili po různých přírodních koupalištích. Nepřešlo mě to ani s přibývajícím věkem. Ve vodě jsem si vždy věřila, nebála jsem se plavat i delší úseky. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi může stát to, co mě potkalo před třemi roky.

Na břeh už jsem nedoplavala

Bylo to dva dny po mých šestapadesátých narozeninách. Vyrazila jsem k přehradě na kole, tentokrát bez manžela. Plavala jsem celkem daleko od břehu, když jsem náhle pocítila, jak se mě zmocňuje slabost. Nezačala jsem panikařit, šlapala jsem chvíli vodu.

Situace byla ale stále horší a dramatičtější. Vnímala jsem, jak mi prudce buší srdce a jak se mi dělají mžitky před očima. Začala jsem se obávat nejhoršího. Snažila jsem se co nejrychleji doplavat ke břehu, ale nepodařilo se mi to.

Než jsem se dostala tam, kde bych se mohla postavit, omdlela jsem. Naštěstí si toho všimli dva muži, kteří plavali nedaleko a dostali mě na břeh. Tam jsem na chvilku přišla k vědomí.

Došlo mi, že někdo zavolal záchrannou službu a pamatuji si, jak mě nakládali do sanitky.

Viděla jsem celý svůj život!

V nemocnici jsem se probrala k vědomí, nebo jsem si to alespoň nejprve myslela. Když jsem spatřila své tělo, ležící na lůžku a napojené na přístroje, pochopila jsem, že asi prožívám klinickou smrt.

Cítila jsem velkou lítost nad tím, že jsem se nemohla rozloučit s manželem, s dětmi a dalšími blízkými lidmi. Vzápětí se mě zmocnila prudká bolest, po které následoval pocit volnosti. Ocitla jsem se ve tmě, kterou vystřídalo jasné světlo.

Přestala jsem se bránit a odevzdala jsem se vyšší moci. Vědomí mi zaplavily vzpomínky na celý můj život. Rychle se střídaly směrem k mému dětství.

Viděla jsem, jak jsem se kdysi seznámila s manželem, jak jsem chodila do tanečních, jak jsem dostala první pusu od kluka.

Během krátké chvíle se mi promítl před očima celý můj život. Myslela jsem si, že tím všechno končí, ale nebylo to tak. Najednou mi do vědomí naskočil jiný „film“ a já sledovala další život. Rychle jsem pochopila, že tím člověkem jsem byla před svým narozením.

Vím, že se narodím znovu

Nebyla jsem ženou, ale mužem a můj osud patřil k těm málo šťastným. Byla jsem chudá, trpěla jsem nemocemi a zemřela předčasně. Cítila jsem nad tím zmařeným životem lítost. Cesta do minulosti pak pokračovala dalšími třemi životy.

Jen v jednom z nich jsem měla štěstí, jinak se opakoval spíš smutný průběh. V jednom z těch tří životů jsem dokonce zemřela rukou cizího člověka.

Připadala jsem si na jednu stranu jako v nějakém kině, na druhou stranu jsem se ale cítila úplně ztracená a zoufalá nad tím, že umírám.

Potom mě znovu obklopila tma a já už nevnímala nic. Nebyla to ale smrt. Probrala jsem se na nemocničním lůžku a spatřila nad sebou tvář mého manžela a našich dětí. Měli slzy v očích, ale jakmile jsem se na ně podívala, s úlevou se usmáli.

Uvědomila jsem si, že jsem kritickou situaci přežila. Všechno to, co jsem viděla ve stavu mezi životem a smrtí, mi ale utkvělo v paměti. Raději jsem o tom ale nikomu nevyprávěla, protože jsem se bála, že by to všichni považovali za výplod mé fantazie.

Dodnes se mi ty „filmy“ z minulých životů vrací a já si uvědomuji, jaké mám v současném životě velké štěstí – ve srovnání s tím, kým jsem kdysi byla. A žiji s vědomím, že ani po smrti nic neskončí a jednoho dne se narodím znovu. Třeba si pak vzpomenu na to, co prožívám dnes.

Karolína N., (59), Havířov