Dospělé děti nám stále domlouvaly, abychom neseděli doma a cestovali. Vzali jsme je s manželem za slovo. Dovolenou jsme si prodloužili na neurčito!
Po nějakém harcování jsem rozhodně netoužila a můj manžel také ne. Doma nám bylo dobře. Já koukala večer na ty věčné seriály a manžel zase na svoje sbírky známek. Oba jsme byli spokojení.
Nevím, co můj Lojza na těch známkách pořád viděl, ale každý večer si nasadil speciální silné brýle a prohlížel si stále to samé dokolečka. Prostě, nic nám nechybělo!
Děti nás komandovaly
Nechyběly nám ani peníze. Vždyť, za co bychom pořád utráceli? Trochu toho jídla a občas nějaké oblečení nebo vstupné. I na zadní kolečka pár korun zbylo. Naše dospělé děti ale byly jiného názoru. Vychovali jsme je dobře, o tom nemůže být sporu.
Jen kdyby nám dali občas pokoj! Ale všechny čtyři nás stále navštěvovaly, něco nosily a také radily. Co máme jíst, abychom neměli zvýšený tlak a cholesterol. A co máme číst a také, kolik kilometrů denně ujít.
Dcera totiž byla zdravotní sestra a syn rentgenový laborant. Další syn učitel a ten nejmladší si dálkově dodělával nějakou nástavbu na záchranáře. Prostě, byli všichni moc chytří a náležitě nám to dávali najevo. Dcera nám domlouvala každý týden:
„Mami, měli byste jet s tátou na nějakou dovolenou. Přijít na jiné myšlenky! Vždyť jste stále jen doma.“
Chtěli jsme na chvíli utéct
„Za chvíli z toho zblbnete!“ domlouval mi i nejstarší Honza. Myslel to dobře, ale už mě trochu štval. Manžel dal svůj nesouhlas hlasitě najevo: „A co je ti do toho? Jsme snad nesvéprávní?“ Lekla jsem se, že bude hádka a raději jsem všechny pozvala ke stolu.
Podávala se kachýnka a to se na nějaký cholesterol rychle zapomnělo! Večer, když byl doma konečně klid a skončily moje seriály, jsem zašla za manželem do jeho pokoje. Seděl jako vždy skloněný nad těmi svými známkami a ani si nevšimnul, že jsem vstoupila.
„Lojzíku, co kdybychom opravdu někam odjeli. Ne kvůli nám, ale kvůli dětem. Občas mě už vážně štvou!“ řekla jsem mu a pohladila ho po hlavě, jak to měl rád. K mému údivu ihned souhlasil.
Další den dopoledne jsme bez nějakého konkrétního plánu vyrazili společně do cestovní kanceláře a nechali si poradit.
Místo přivítání jen zklamání
Výsledkem byl čtrnáctidenní pobyt v penziónku. Nebyl ani na horách, ani v lese, ale na fotkách vypadal moc dobře. Patřil nějaké paní, co ho zdědila po rodičích. Už při příjezdu jsme se ale nestačili divit. Nikde nikdo, vše pusté a prázdné!
Na recepci seděla taková holčina, mohlo jí být sotva patnáct! „Mamka si musela odběhnout, tak to tady hlídám!“ řekla nám, ale k ničemu se neměla. Ani klíče od pokoje se nám nepodařilo vyloudit. Asi po hodině čekání jsme se dočkali paní majitelky.
Byla viditelně otrávená. „Neberte si to osobně, ale prodávám to tady. O peníze ani tak nejde, ale práce mě nebaví a jednat s lidmi už vůbec ne.
Moje máma by se na mě zlobila, ale já si kvůli jejím snům přece nezničím život!“ vysvětlila nám cestou do našeho pokoje. Z jejího přiznání jsme byli rozpačití. Co na to všechno říct? Ráno nás čekala další studená sprcha. A to doslova. Netekla teplá voda!
Šlo to tam od desíti k pěti
Ani snídaně nebyla zrovna taková, po jaké bychom toužili. Děs a bída! Odpoledne mě napadlo, že bychom mohli jet domů. Proč zbytečně trpět? Ale můj Lojza byl jiného názoru: „Je mi těch dvou líto.
Nemohli bychom jim nějak pomoct?“ Měl pravdu, holčina z té recepce byla sympatická a ta její maminka taky. Tedy, nebýt její neochoty vést penzion… Naše nabídka pomoci byla od obou přijata s nadšením.
Blížil se totiž celý autobus nějakých hostů a nebyl nikdo, kdo by se o ně postaral. „Chtěly jsme je s dcerou ubytovat u konkurence a zamknout. Ale to taky nešlo, když jste tak nečekaně přijeli vy…“ vysvětlila paní majitelka a výmluvně pokrčila rameny.
A tak jsem začala s přípravou jídla pro dvacet lidí. Manžel pořádně zatopil a rozdal těm dvěma nešťastnicím úkoly. Uklidit pokoje, prostřít stoly, natrhat květiny do váz a asi tak sto dalších nezbytných věcí, aby se hosté cítili jako doma! Vše najednou klapalo, jak mělo.
Zůstali jsme na neurčito
Ani jsem si neuvědomila, že se blíží konec naší „rekreace“. Nadřeli jsme se, ale bylo to zábavné!
Já televizi neviděla už hodně dní a manžel si na ty svoje známky ani nevzpomněl, přestože pár malých alb měl s sebou… „Tak vy nás už opustíte?“ zeptala se s nelíčeným smutkem naše mladá přítelkyně, slečna Adéla. A potom mi nečekaně dala pusu na tvář!
Dojalo mě to. A v tu chvíli mě také něco napadlo! „Mami, ty ses snad úplně zbláznila“křičel na mě do telefonu syn, když jsem ho seznámila s naším novým plánem. Zůstat v penzionu o trochu déle. Třeba o rok, minimálně! „Vždyť se s tátou udřete!
Hned zítra si pro vás jedu!“ pokračoval, ale my se s manželem jen smáli. Ať přijede, hned ho zapřáhneme, práce je tu dost pro všechny! A tak jsme na dovolené už zůstali. Dva roky pomáháme s provozem a nelitujeme. Děti za námi jezdí na víkendy i dovolenou.
Měly vlastně pravdu. Být jen doma a koukat na televizi nestačí!
Dagmar M., (64), Karlovy Vary
