Vždycky jsem byla holka krev a mlíko. Pořádná prsa a boky, velký zadek. Manžel byl z mojí postavy nadšený a říkal, že jsem mateřský typ. Jenže, miminko stále ne a ne přijít.

O dítě jsme se pokoušeli už před svatbou a potom dlouhých 5 let. Že to člověku na náladě nepřidá, si asi umí každý představit.

„Nic si z toho nedělej, Evičko, ono to přijde, ještě budeme mít dětí, až nás to bude mrzet!“ utěšoval mě manžel, ale bylo na něm vidět, jak ho každý další měsíc planých nadějí mrzí. Prošla jsem mnoha vyšetřeními, ale vše bylo v pořádku.

I můj Pepa byl zdravý jako řepa a tak doktor jen opakoval, že to chce klid a trpělivost. Jenže, to se mu to mluvilo. Kdyby znal moji tchýni, pochopil by…

Hrozně mě štvala

„Ty Evičko, a jíš dost vitamínů? A cvičíš? A neměla bys přece jenom trochu zhubnout?“ vyptávala se tchýně pokaždé, když nás navštívila. A že to bylo často, to mi věřte! Vlastně to bylo čím dál častěji.

A to ještě nebylo nejhorší. Naprosto příšerné se mi jevilo, že ONA má klíče od našeho bytu. Prý, kdyby se nám něco stalo. Klíče se staly předmětem mnoha hádek, ale ani já, natož Pepa, jsme neměli odvahu jí je sebrat nebo vyměnit zámek.

Chodila k nám, kdy se jí zachtělo

„Haló, jste doma? Snad ještě nespíte?“ ozvalo se jednou v sobotu v půl osmé ráno. Nevěřila jsem svým uším. „Tak tohle teda nesnesu!“ zařvala jsem do peřiny a do očí mi vyhrkly slzy vzteku a bezmoci.

„My už snad ani nejsme doma!“ „Prosím tě, ona to tak nemyslí,“ chlácholil mě Pepa a s povzdechem šel přivítat matinku. Já zůstala ležet a trucovala. No, zdržela se skoro celé dopoledne a tak jsem měla možnost přemýšlet.

„Pepa mi s ní evidentně nepomůže, tak budu muset vymyslet něco sama,“ slíbila jsem si a konečně se mi zvedla nálada. Další víkend jsem už na ni byla nachystaná. Skoro jsem se těšila, až přijde. A taky ano.

Na minutu přesně, opět v půl osmé ráno, se ozvalo chrastění klíčů a zvolání: „Haló, rodinko, už je den!“

Přivítala jsem ji úplně nahá

Vyskočila jsem z postele jako srnka. Nahá srnka. Schválně. Přiskotačila jsem předsíní k šokované tchýni a mile ji přivítala: „Jé maminko, zrovna jsme zadělávali na miminko, Počkáte chvíli, než to dokončíme?

Jo, a Pepa vás pozdravuje, ale teď jaksi nemůže…“ Prsila jsem se na ni, jak to jen šlo, a pozorovala, jak tchýně mění barvy.

Jako chameleon! Nakonec se tiše vyplížila a tiše zabouchla. Pepa pořád spokojeně spal a o mém milém rozhovoru s jeho matkou neměl ani tušení. Samozřejmě, že s ním o tom nemluvila. Od té doby si už u nás sama neodemkla a způsobně zvoní. A my?

O pár měsíců jsem zjistila, že jsem těhotná. Snad z té radosti, že už mě tchýně nedusí!

Eva V. (50), Mariánské lázně