Nějakým záhadným způsobem jsme propojeni s lidmi, kteří žili před námi.  

Díky tomu, co se mi přihodilo, věřím, že existuje spojení mezi námi a našimi předky, kteří žili v době, kdy jsme ještě ani nebyli na světě. Jedno takové spojení mi nečekaně pomohlo v těžké životní situaci.

Na zemi ležel bílý list

Manžel léta podnikal, se střídavými úspěchy. Byla období, kdy se nám dařilo více než dobře a pak vždy přišly chvíle, kdy jsme se museli uskrovnit. Naštěstí jsme si v těch lepších dobách vždy něco našetřili pro ty horší.

Jenže pak se dal manžel dohromady s jedním společníkem, což byla chyba. Společník utekl s částí peněz a my jsme se ocitli ve skutečných existenčních problémech. Do této doby jsem si žila celkem bezstarostně, teď jsem byla na pokraji zoufalství.

Manžel to také těžce nesl, ale snažil se na sobě nedávat nic znát. Nemohla jsem v noci spát, budila jsem se snad každou hodinu. Jedné letní noci jsem si šla sednout na lavičku před domek. Najednou jsem si všimla, že přede mnou na zemi leží něco bílého.

Byl to list papíru. Vzala jsem ho do ruky, odešla do chodby a pod rozsvíceným světlem jsem zjistila, že je to nějaký starý dopis. Působil jako z dávné doby, byl psaný úhledným inkoustovým písmem. Nejdivnější bylo, že začínal oslovením „Milá Alžběto“. Jako by byl určen pro mě, protože to bylo moje křestní jméno!

Uvědomila jsem si, kdo to je

Rychle jsem dopis přečetla. Pisatelka – byla to žena – mě v něm ubezpečovala, že všechny moje starosti brzy pominou a nemám se trápit. Než začne padat listí, bude prý zase všechno v pořádku. Žena se podepsala jako Emílie.

Vůbec jsem nevěděla, co si o tom dopisu mám myslet. Vzala jsem si ho s sebou do ložnice a uložila do nočního stolku s tím, že ho ráno ukážu manželovi. Kupodivu jsem pak celkem rychle usnula.

Když jsem ale ráno chtěla dopis ze zásuvky vyndat, čekalo mě šokující překvapení. Místo listu tam byla jen hromádka popela! Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi to všechno nezdálo. V záplavě pokračujících starostí jsem na dopis postupně zapomněla.

Vzpomněla jsem si znovu na začátku podzimu, protože policie dopadla manželova společníka. Peníze, se kterými utekl, nestačil utratit, takže se vrátily tam, kam patřily. Najednou byl svět opět růžový a optimistický.

Tehdy mi došlo, že v létě mě onou tajemnou zprávou utěšovala nějaká záhadná bytost, která znala budoucnost. A zanedlouho jsem si uvědomila jednu věc: Emílie se jmenovala moje prababička z matčiny strany.

Nikdy jsem ji nepoznala, zemřela dávno předtím, než jsem se narodila. Ptala jsem se sama sebe, jestli je možné, že by ta zpráva s ní měla nějakou souvislost.

Další dvě zprávy

S odstupem času mi tajemný dopis připadal opravdu spíš jako sen a asi bych nedokázala přísahat, že se mi to skutečně stalo. Jenže v průběhu dalších let jsem od své prababičky z dávné minulosti dostala ještě dvě podobné zprávy.

Tu první, když mě čekala náročná operace, u které nebylo jisté, jak dopadne – která však byla nutná. Bála jsem se, že nastanou komplikace.

A opět jako tenkrát jsem v noci objevila zprávu z minulosti, ve které mě prababička Emílie ujišťovala, že budu žít ještě dlouho. Druhý den zbyl znovu z dopisu jen popel.

Také třetí zpráva, která mě čekala rok po operaci, se týkala zdraví – tentokrát šlo o moji dceru. Těžce se zranila při lyžování na horách a několik týdnů ležela v nemocnici v bezvědomí.

Hrozně jsem se o ni bála, každý den jsem se za dceru modlila a klidně bych bývala vyměnila svůj život za její. Nový dopis z dávných dob mě uklidnil.

Věřila jsem, že ta žena mojí krve, se kterou jsem se nikdy nesetkala, ví, co bude – a opět se ukázalo, že měla pravdu. Od té doby jsem už žádnou další zprávu nedostala, ale naštěstí jsem ji ani nepotřebovala.

Své prababičce ale pravidelně jezdím na hrob do vzdáleného města několikrát za rok položit květiny.

Alžběta S., (51), Liberec