Člověk se nesmí vzdát a musí hledat nový smysl života.

V pětapadesáti jsem zůstala sama doma, ne na jeden víkend, ale natrvalo. Byla jsem čerstvě po rozvodu. Dcera žila v Brně, kam se odstěhovala s manželem. V paneláku, kde jsem žila třicet let, mi vše najednou připadalo až moc tiché.

Pravda ve starých dopisech

Neuměla jsem si s tím tichem poradit. Ráno jsem vstávala brzy, vařila pro jen pro sebe, kontrolovala staré účty, třídila léta nepoužívané utěrky. Jako bych se snažila dát svému dni smysl tím, že se budu pořád zabývat něčím z minulosti.

Byla jsem vždy ta žena, která  všechno zařídila. Svačiny, třídní schůzky, rekonstrukci koupelny. A najednou nebylo co zařizovat. Jen ticho, zvuk kapajícího kohoutku a vlastní myšlenky, které se mi začaly vkrádat do hlavy jako nezvaní hosté.

Jednoho večera jsem seděla u vína a četla si staré dopisy. Ne ty od muže – ty jsem dávno spálila. Dopisy od sebe samotné. Zamlada jsem si psala do deníku. Byla jsem plná snů.

Chtěla jsem být výtvarnice, chtěla jsem cestovat. Jednou jsem si do sešitu napsala: „Nenech se pohltit rutinou. Život není jen nakupování a úklid.“ Rozbrečela jsem se.

Už zase žiji naplno

Druhý den jsem vstala, vzala tašku a jela do města. Koupila jsem si barvy a plátno. Výtvarný kurz jsem sice nenašla, ale začala jsem malovat podle videí na internetu. První obrazy byly otřesné, ale byly moje.

Pak jsem se přihlásila do místního sdružení důchodců, kde jsem potkala další ženy. Některé byly už se životem smířené, ale některé na tom byly podobně jako já. Nezačala jsem nový život, ale přestala jsem žít život, který nebyl můj.

Dnes je mi šedesát. Dcera se rozvedla a vrátila se i s malou vnučkou. Najednou je v bytě zase ruch a domácí chaos. Už se nenechám vtáhnout zpět do role služky.

Pomáhám – ale hlavně žiju. Maluju, čtu, jedu na výstavu, i když je doma neuklizeno. Někdy je ticho děsivé. Avšak když ho přijmete, řekne vám pravdu. A ta možná bolí, ale taky vás konečně probudí.

Zuzana R. (60), Přerov