Viktor byl mojí středoškolskou láskou. Pak se naše cesty rozdělily a dlouho let jsem o něm neměla žádné zprávy. Náhodně jsme se potkali před osmi lety, když jsme se srazili na parkovišti.
Naše setkání jako by zrežíroval sám osud, jinak si to neumím vysvětlit. Já z Havlíčkova Brodu, on z Pardubic. Naše auta do sebe náhodou ťukla na parkovišti v Trutnově. Byla jsem tam na firemním školení, Viktor se tudy vracel z cesty za rodiči.
Když z druhého auta vystoupil poněkud naštvaný muž, ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohl být Viktor – kluk ze střední, do kterého jsem byla tajně po uši zamilovaná…
Osudné ťuknutí
Po maturitě jsme každý odešli studovat do jiného města, a tak jsme o sobě neměli žádné zprávy. Zmizeli jsme si navzájem z očí. Intenzivně jsem si tenkrát na něho myslela možná déle než rok.
Usmívali jsme se na sebe, občas jsme spolu prohodili pár slov, ale na opravdové rande mě nikdy nepozval. Byl nesmělý, stejně jako já. Osud nám tehdy nedal šanci. Až o zhruba třicet let později jsem couvala, až jsem zaslechla nepříjemný zvuk.
Narazila jsem do jiného vozu. Vyskočila jsem z auta, druhý řidič také.
Setkání po letech
Jakmile jsem ho uviděla, hned jsem ho poznala. Nejprve vypadal rozzlobeně, ale když mě také poznal, jeho výraz se rázem změnil. Vytřeštila jsem oči, myslela jsem, že mě šálí zrak. To přece nemůže být pravda, proletělo mi hlavou.
„Štěpko,“ vykřikl Viktor a usmál se na mě. Padli jsme si do náruče. Bylo to naše první objetí. Kdyby nás býval pozoroval náhodný kolemjdoucí, spatřil by neuvěřitelný výjev: na parkovišti se srazí auta, vyběhnou z nich řidiči a vroucně se obejmou.
Vzpomínali jsme na staré časy
„Jsi to vážně ty?“ ptal se nevěřícně. „Ano,“ kývala jsem a smála se. Chvíli jsme na sebe mlčky koukali a pak mě pozval do motorestu na kafe. Lehce naťuklá auta jsme nechali stát na parkovišti.
Měli jsem si toho tolik co říct. Stejně jako já, i Viktor byl momentálně svobodný a pracoval jako učitel na jazykové škole v Pardubicích. Na rozdíl ode mě se ale nikdy neoženil, prý ho natolik žádná nezaujala.
Na oplátku jsem mu svěřila, že dělám obchodní zástupkyni jedné firmy, jsem pět let rozvedená a mám dvě dospělé děti.
Především jsme ale vzpomínali na školní léta a na to, jak jsme se míjeli a nikdy se nepotkali, až nyní, kdy jsme do sebe nabourali na parkovišti.
Využili jsme druhé šanci
Strávili jsme spolu v tom motorestu skoro tři hodiny. Shodli jsme se na tom, že nám tím osud chtěl něco důležitého naznačit – že bychom to spolu měli konečně zkusit. A to jsme také udělali.
Nějakou dobu jsme pendlovali mezi městy, ale nakonec se Viktor přestěhoval za mnou a začal dělat soukromého učitele angličtiny a francouzštiny.
Před třemi lety jsme se vzali, koupili jsme si malou chatku v Orlických horách, kam často jezdíme a užíváme si života i jeden druhého.
Štěpánka L. (54), východní Čechy