Jednoho dne mi na mobil přiletěla zpráva. Pisatel psal, že si přečetl můj inzerát a že by měl veliký zájem o kytaru, kterou prodávám. Neměla jsem páru, o čem je řeč…
Byla jsem zrovna na odchodu z bytu, když mi zapípal a současně zavibroval mobil. Sakra, pomyslela jsem si. Už teď jsem stíhala sraz s kamarádkou Jitkou jen tak tak. Pokud zase přijdu pozdě, určitě mě Jitka přizabije.
Otevřela jsem zprávu na mobilu. Myslela jsem si, že to bude jen nějaká nabídka od operátora nebo podobná nedůležitá zpráva. Jenže jsem se spletla…
Spletl si číslo
Zprávu jsem si musela přečíst třikrát, abych se ujistila, že mě nešálí zrak. Neznámý mi psal, že si přečetl můj inzerát o prodeji španělské kytary a ptal se, zda je ještě k mání. Překvapeně jsem se zasmála a dotyčnému odepsala.
„Dobrý den. To bude zřejmě omyl. Žádnou kytaru neprodávám. Anna.“ O pár vteřin později mi na mobilu zapípala nová zpráva. „To je divné. Vaše číslo bylo uvedeno u inzerátu. Ještě to překontroluji. Kryštof.“ Myslela jsem si, že tím naše konzervace skončila. Mobil jsem strčila do kabelky a běžela jsem na schůzku s Jitkou.
Kamarádka mě vyhecovala
„To je vtipný,“ smála se kamarádka, když jsem jí pověděla o zprávě, která mi přišla. „Koukala jsem na to jako zjara,“ přitakala jsem. „A nic dalšího už ti nenapsal?“ vyzvídala dál Jitka.
„Nevím, asi ne,“ řekla jsem a pokrčila rameny. „Na mobil jsem se od té doby nedívala.“ Jitka byla zvědavost sama. „Dělej, koukni se,“ přemlouvala mě. Vytáhla jsem mobil z kabelky. „Fakt, že jo,“ zvolala jsem překvapeně, když jsem si všimla nepřečtené zprávy.
„Byla to má chyba. Omylem jsem vyťukal špatné číslo. Omlouvám se. Kryštof.“ Jitka se potutelně usmála. „To je milý. Odepiš mu.“ Zavrtěla jsem hlavou. „A co jako?“ Jitka se zamyslela. „Třeba, že se nic nestalo a jestli se mu podařilo kytaru koupit.“
Domluvili jsme si schůzku
Jitka do mě hučela tak dlouho, až jsem Kryštofovi nakonec napsala. „Dobrý den. Nic se nestalo. Podařilo se vám kytaru nakonec koupit?“ Vzápětí mi přišla odpověď. „Ano. Nakonec jsem vyťukal správné číslo a prodejce ji ještě měl.
Odkud jste?“ přeříkávala jsem zprávu Jitce. „Vsaď se, že tě chce pozvat na rande,“ vykřikla. Odepsala jsem mu, že ze Sokolova. „Já jsem z Karlových Varů. To k sobě máme docela blízko,“ odepsal mi. „Nešla byste třeba na kávu?“ ptal se v další zprávě. „Proč ne? Ráda,“ napsala jsem a stiskla tlačítko pro poslání.
Moje druhé já
O tři dny později jsme se sešli na kolonádě v Karlových Varech. „Ahoj,“ pozdravil mě a kouzelně se na mě usmál. „Moc ti to sluší.“ Zapluli jsme do jedné kavárny a posadili jsme se až ke stolku v rohu místnosti, abychom měli soukromí.
Kryštof se ukázal jako báječný společník. Byl milý, přitažlivý, vtipný. Navíc ho bavili ty samé věci, jako mě. Hned příští víkend jsme vyrazili na výlet na hrad Loket. O měsíc později jsme spolu jeli už na celý víkend. A po půl roce jsem se nastěhovala k němu do bytu.
Anna J. (41), Karlovy Vary
