V těžké životní situaci jsem dostala anonymní dopis.
Ráda po letech vzpomínám na období, které bylo sice kritické, ale přesto přineslo něco neobyčejného. Měla jsem hezké manželství a narodily se nám dvě děti.
Nebyli jsme na tom ale finančně moc dobře, navíc můj muž začal tehdy dálkově studovat. Další děti jsme neplánovali, jenže já stejně přišla do jiného stavu.
To psaní mě rozrušilo
Nedovedla jsem si představit, že by k šestiletému synovi a čtyřleté dcerce přibyl další potomek. Proto jsme se s manželem rozhodli pro interrupci. Den, kdy jsem měla jít zákrok podstoupit, se blížil.
Tehdy mi přišel do práce nějakým záhadným způsobem jistý dopis, který změnil můj názor.
Když jsem ho četla, celá jsem se roztřásla. Ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala domů. Manžel přišel chvíli po mně a svými slovy mě překvapil. Najednou rovněž chtěl, aby se miminko narodilo. Zůstala jsem celá zaražená.
Já jsem se mu přitom o dopise nezmínila. Dnes vím, že on ho dostal také, jen s jiným oslovením. Schoval si ho stejně jako já. Bylo to naše tajemství, které jsme si ale navzájem nikdy neřekli.
Věděl to jako já
Předloni manžel zemřel a já jsem dávala jeho věci do pořádku. Byly uložené v krabici a tak jsem pomalu třídila, co si nechám a co vyhodím. Najednou jsem narazila na zažloutlou starou obálku. Zašla jsem ke své tajné přihrádce a přinesla totožnou, se stejným obsahem.
Četla jsem slova, která jsem už dobře znala. Jednalo se o vzkaz od nenarozené holčičky o její budoucnosti. Stálo tam, že bude hodná a úspěšná a my z ní budeme mít radost. Vystuduje gymnázium i vysokou školu a na promoci budeme oba, já i manžel plakat.
Tohle všechno před sebou holčička z dopisu viděla, avšak současně psala, že se to možná nestane, protože ji nechceme. A ptala se nás v dopise, proč jsme se tak rozhodli a nedopřejeme jí život, jaký před sebou vidí.
Stalo se tak, jak bylo psáno
Stejný dopis tedy dostal tenkrát i můj muž a mně bylo až nyní jasný důvod jeho tehdejšího chování. Mně to samozřejmě tehdy vyhovovalo a na nic jsem se manžela neptala. V duchu jsem viděla znovu ten den před sebou. Cítila jsem, jak mi do očí stoupají slzy a hlavou se rozbíhají vzpomínky.
Nejzajímavější na tom je, že se všechno skutečně vyplnilo. Přesně v termínu se nám opravdu narodila holčička. Byla právě taková, jak jsem si přečetla v tom dopise: hodná, hezká, chytrá a šikovná. Školou a studiem proplouvala zlehka jako vánek.
Dostala se skutečně i na vysokou školu a tam byla rovněž úspěšná. Po promoci si pak našla hodného přítele a do dvou let se za něho provdala. Ze všech tří dětí, které jsme měli, byla právě ona tím „nejpovedenějším“.
Netuším, kdo zatím stál
Nikdy jsem nepřišla na to, kdo dopisy poslal. Samozřejmě, že na nějaké zázraky nevěřím a vím, že za tím musel stát někdo nám blízký. Možná to byla moje matka, která někoho požádala o pomoc, abych nepoznala její písmo.
Byla velmi proti interrupcím, protože sama měla jeden tento „hřích“ na svědomí. Měla rovněž jednu dobrou známou, se kterou se často setkávala. Celé ty roky jsem si myslela, že se jednalo o manželovo spontánní rozhodnutí. Zřejmě jsme však oba potřebovali pomoc – a tak se i stalo.
Vím, že podobná rozhodnutí, před jaké jsem byla tenkrát postavena, se nedají hromadně odsuzovat. Každý případ je jiný.
Nám však poté, co jsme se rozhodli miminko si ponechat, začalo přát štěstí i v dalších věcech. Obě obálky – tu svojí i tu manželovu – mám teď pohromadě na jednom místě…
Jana L. (61), Tábor
