Mít dobré vztahy v práci patří k základům spokojenosti. Občas ale udělají lidé kolem vás něco navíc.

Za to, že jsem už přes dvacet let šťastně vdaná, vděčím svým kamarádkám z firmy, kde dodnes pracuji. Měla jsem za sebou kdysi velké životní zklamání. Po sedmiletém vztahu a zásnubách se stalo, že mě partner ze dne na den opustil a já se z toho položila.

Už jsem se s tím smířila

Po tom zážitku jsem přestala mužům věřit. Měla jsem pak ještě delší čas poměr s jedním mužem, ale ten byl ženatý a já od toho vlastně ani nic nečekala. Přesto jsem utrpěla prohru, protože jsem nechtěně otěhotněla. Milenec mě přemluvil, abych si dítě nechala vzít.

Udělala jsem to, ale následky byly zdrcující: už nikdy jsem nemohla přijít do jiného stavu. Tehdy jsem se uzavřela do sebe a pochopila, že je mi souzeno zemřít jako neprovdaná a bezdětná.

To jsem také pořád opakovala svým kolegyním v práci, kam jsem už dlouhá léta chodila.

Kolektiv žen byl tak trochu mojí rodinou nebo její náhražkou. Kolegyně se mi občas pokoušely někoho najít, ale já jsem to odmítala. Když to nešlo přímo, udělaly to jednoho dne potají. Odepsaly mým jménem na inzerát v jedné seznamce.

Dala jsem tomu šanci

První dojem z Martina byl zmatený. Netušila jsem, proč na mě po práci ten neznámý sympaťák čeká. Byla jsem zaskočená, ale došlo mi, kdo za tím stojí. Nechtěla jsem působit jako nějaká nesvéprávná žena, za kterou musí dělat první kroky její kamarádky.

Nechala jsem tedy Martina vypovídat a pak se omluvila, že mezitím došlo ke změně a vlastně už momentálně nikoho nehledám. Viděla jsem na jeho tváři zklamání. Nepotěšila jsem ani kolegyně. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě.

Neustále jsem měla Martinovu tvář před očima. Řekla jsem si, že bych mu měla dát ještě šanci.

Nebyla jsem si ale jistá, jestli to ještě půjde. Domluvila jsem si s ním schůzku a tam jsem mu řekla, jak to všechno bylo. Vzal to v pohodě a s úsměvem. A stejně se usmívám i já po těch mnoha krásných letech, kdy jsem Martinovou ženou!

Monika S., (59), Praha