Někdy stačí třeba jen maličkost, která má pro jiného velký význam. Na tuhle drobnou příhodu nikdy nezapomenu, protože se ukázalo, že dobří lidé jsou stále mezi námi.

Krásný vztah

S manželem Františkem žijeme celý život v lásce a shodě. Samozřejmě i v našem manželství se pár mráčků objevilo, ale ty se vždycky brzy rozplynuly. Byl a je prostě největší a jediná láska mého života.

Vychovali jsme společně dvě děti, které se už dávno rozlétly do světa, ale dělají nám radost. Vždycky jsme byli spokojení s tím málem, co jsme měli, netoužili jsme po lepším autu, velké vile s bazénem nebo exotických dovolených – nám stačilo, že se máme rádi. A tak jsme společně i zestárli.

Nemoc si nevybírá

Jenže se stářím přišly i některé problémy. Mně se špatně chodí, mám bolavá kolena, ale snažím se tomu nepoddávat. Manžel vždycky říká, že ztuhlé klouby se musejí rozhýbat, a tak jsme spolu chodili každý den na krátké procházky. Ostatně pohyb na klouby doporučuje i můj lékař.

Manžel byl poměrně dlouho fit, až jsem mu to skoro záviděla, ale on mi vždycky říkal, že aspoň jeden z nás na tom musí být dobře, aby dokázal tomu druhému pomáhat. Bohužel i na něj došlo, před dvěma lety ho postihla mrtvice.

Byla jsem strachy bez sebe, když ho odvezli do nemocnice. Já se tak bála, že už se mi třeba nevrátí! Co bych si bez něj počala? A tak jsem ho místo našich procházek denně jezdila navštěvovat do nemocnice.

Jeho stav se naštěstí časem zlepšil natolik, že ho mohli propustit do domácího ošetřování.

Nádherné gesto

Byla jsem ráda, že mám svého Františka zase doma a že se uzdravuje. Jednoho dne dostal chuť na své oblíbené jídlo – karbanátky s bramborovou kaší. Brambory jsme doma měli, a tak jsem řekla, že jen skočím do masny a udělám mu je k obědu.

Sice říkal, že nemusím, že se spokojí s tím, co je doma, ale já mu chtěla udělat radost. Popadla jsem tašku, peněženku a vydala se do řeznictví pro půl kila mletého masa.

Obchod je trochu daleko, ale chtěla jsem kvalitní maso, a to tam mají. Řezník mi ho navážil a mezitím se ptal, co dobrého budu vařit. Tak jsem mu povídala, že je to pro manžela, který je doma z nemocnice, že si přál své oblíbené jídlo.

Pak jsem vytáhla peněženku a chtěla zaplatit – jenže ouha, bylo v ní jen pár drobných!

Zapomněla jsem, že důchod přijde až druhý den… A vtom se asi nahrnuly všechny ty starosti a obavy z posledních týdnů, a já se najednou rozplakala.

Bylo mi to tak strašně líto, že se sem vleču takovou dálku, a přitom svému Františkovi nebudu moc udělat oběd, na který má chuť! Je to sice jen maličkost, která mu nebude vadit, ale já mu to chtěla dopřát.

A vtom jsem přes slzy viděla, jak mi pan řezník podává balíček s masem a říká: „Jen si to vezměte, platit mi nemusíte.

Já pro ten kousek mletého nezchudnu a manžel bude mít určitě radost!“ Nejdřív jsem to přijmout nechtěla, ale pan řezník mě prakticky donutilo s tím, že když budu chtít, můžu mu peníze dát, až přijdu příště.

A tak jsem Františkovi mohla uvařit jeho oblíbené jídlo. Taková maličkost, řeklo by se, ale mě strašně moc zahřála u srdce.

Anastázie (68), Hradec Králové