Marné pátrání po člověku z mého mládí mělo úspěch díky mým modlitbám.
V mládí jsem měla celkem problém se seznamováním. Myslela jsem si o sobě, že nejsem hezká a že o mě nikdo nebude mít zájem. Dala jsem si tehdy inzerát do Mladého světa, což byla jedna z mála podobných možností.
Po několikatýdenním čekání mi pak přišla řada odpovědí. Nic z toho nakonec nebylo, tedy pokud se chození týkalo. Svého manžela jsem poznala, jak to tak bývalo, na pracovišti.
Jedním z těch, kdo mi tehdy odepsali, byl ale Patrik, milý kluk, který ovšem bydlel daleko, až v Beskydech.
Zmocnily se mě výčitky
S Patrikem jsme si dlouho dopisovali, pak za mnou přijel do Prahy a později i já za ním do Beskyd. Milostný vztah jsme nenavázali, ale spojoval nás podobný pohled na svět. Radili jsme se o všem možném, svěřovali se v dopisech jeden druhému.
Až teprve poté, co jsem začala chodit se svým manželem, tak jsem náš kontakt přerušila. Patrik to pochopil a respektoval. A já na něho v průběhu let skoro zapomněla. Před dvěma lety jsem ale našla mezi starými věcmi právě Patrikovy dopisy.
Bylo to pro mě jako zásah bleskem. Najednou se rozběhly vzpomínky a já si od té chvíle začala vyčítat, že jsem po svém někdejším dobrém kamarádovi už vůbec nepátrala. Rozhodla jsem se to napravit.
Protože mám hodného a tolerantního manžela, nebála jsem se, že by žárlil. Nejprve jsem pátrala na internetu, ale žádnou stopu jsem nenašla. Rozhodla jsem se, že si do té beskydské vesničky udělám výlet. Buď potkám přímo Patrika nebo někoho, kdo mi poví, kde ho mám hledat.
Tajně jsem se snažila o zázrak
Přijela jsem do vesnice s určitým napětím, které se ale brzy změnilo ve zklamání. Na Patrika si starší lidé pamatovali, ale už dávno se odtud odstěhoval.
V domě, kde kdysi bydlel s rodiči a starším bratrem, už nežije nikdo blízký, kdysi ho koupili nějací cizí lidé. Vrátila jsem se tedy z Moravy s nepořízenou. Ani další pátrání na internetu nepřineslo úspěch. Bylo mi to strašně moc líto.
Vyčítala jsem si, že jsem se nezajímala o Patrikův osud dřív. S trochou nadsázky jsem si řekla, že mi nezbývá už nic jiného, než modlit se. A ačkoliv jsem nikdy nebyla v žádné církvi, začala jsem vyzývat svého anděla, pokud nějaký existuje a má mě na starosti.
Skoro každý den jsem ho prosila, aby mi alespoň umožnil dozvědět se, co se s Patrikem stalo. Dělala jsem to samozřejmě tajně, aby mě manžel nepovažoval za blázna. Nebrala jsem to ale na lehkou váhu, opravdu jsem se snažila uvěřit, že se stane zázrak.
Kolem mě se rozzářilo světlo!
Jednoho dne se mi při tom mém modlení trochu zatočila hlava. Měla jsem pocit, že omdlím. K tomu naštěstí nedošlo. Místo toho jsem slyšela jemný hlas někde uvnitř mého nitra, který mi říká, že mám hledat na severu Čech. Skoro jsem si myslela, že blázním.
Ten vnitřní hlas to ale opakoval v následujících dnech ještě několikrát. Přála jsem si dozvědět se víc a tak jsem našla odvahu a vyzvala hlas, aby se mi zjevil a opravdu mi pomohl.
Skoro jsem se polekala, když se kolem mě rozzářilo světlo a objevila se postava anděla. Neviděla jsem mu do tváře, ale jasně jsem slyšela, jak mi říká jméno jedné vesnice na Děčínsku. Vydala jsem se tam hned následující sobotu – a skutečně jsem Patrika našla.
Žil sám, po smrti své ženy, v malém domku, skromně, duchovním životem. Dlouho jsme vzpomínali na své mládí a odjížděla jsem s pocitem, že jsem dala sama v sobě něco do pořádku. Zůstali jsme v kontaktu. Doma jsem v duchu tomu andělovi poděkovala.
V té chvíli se mi zjevil ještě jednou – a já poznala, že je to moje maminka, která mi před lety zemřela!
Dita G., (50), Praha