Na to dozvědět se pravdu o svém životě není nikdy pozdě. Občas to ale dost bolí a člověka to pořádně zaskočí.
Držím maminku pevně za ruku a dívám se do její vrásčité tváře. Snaží se o úsměv,. Ale moc jí to nejde. Přes všechny neuvěřitelné pokroky medicíny nejde zastavit blížící se konec a s ním i spojenou bolest, která není jen fyzická.
Ze všeho nejvíc trápí maminku i mě, že nám nezbývá čas na to, abychom si o všem v klidu a dopodrobna popovídaly. Zasloužily bychom si ten čas navíc obě. Ale prostě ho nemáme. Stisk maminčiny ruky je slabší a slabší.
Jsem ale vděčná za to, že s ní mohu být až do koce. S mojí mámou.
Krásné dětství
Moje dětství bylo díky mamince vážně nádherné. Táta byl také moc prima, ale byl přísnější a držel mě víc zkrátka. Ale maminka, to byla je na velká otevřená náruč a obrovské srdce. Mohla jsem za ní vždy přijít s každým problémem.
Vždy mě dokázala utěšit, povzbudit, dobře mi poradit. Moje zlatá máma. Měly jsme vždy krásný vztah a vydržel i do dospělosti.
Obětavá babička
Maminka se o mě nepřestala starat ani když jsem se vdala a měla děti. Táta v té době už bohužel zemřel a maminka veškerou svou péči napřela do naší rodiny. Byla jsem moc ráda, protože její pomoc s dětmi byla nedocenitelná.
Navíc se k nim chovala stejně, jako kdysi ke mně, když jsem byla malá Tehdy si ale musela vystačit sama. Maminčiny rodiče, moje babička a děda byli už staří a bydlela navíc dost daleko od nás u mé tety, maminčiny sestry.
Nikdy mě to nenapadlo
Že je něco jinak, by mě bylo nikdy nenapadlo. Když jsem se narodila by maminka sice už dost stará na první dítě, tedy alespoň v tehdejší době. Ale proč ne, stát se to mohlo.
To, že se ke mně tátova maminka, tedy druhá moje babi, chovala dost chladně, jsem tedy nesla dost těžce. Nechápala jsem, co jí na mně vadí. Snažila jsem se jí proto stále zavděčit, ale marně. Byla jsem pro ni jak cizí a dávala mi to najevo.
Vím, že se kvůli tomu někdy rodiče hádali, ale nechápala jsem vůbec, o co vlastně jde.
Na poslední chvíli
Pravdu bych se byla zřejmě nedozvěděla nikdy. Teprve, když maminka před časem onemocněla závažnou chorobou, měla jsem také absolvovat jakési genetické vyšetření. Den před vyšetřením mě maminka pozvala domů na oběd.
Udělala moje oblíbené lívance s jahodami a s vážnou tváří si sedla ke mně na pohovku. Tehdy jsem se dozvěděla, že moje máma vlastně mojí matkou není. Vzali si mě s tátou hned po narození, kdy se mě moje biologická matka vzdala a poskytla mě k adopci.
Dobře, že tak pozdě
Musím říct, že to byl velký šok. Dodnes nechápu, jak se všem lidem kolem mě podařilo udržet tuto informaci mimo mě. Ale jsem jim za to každopádně moc vděčná. Celý můj život byl krásný, šťastný a moje rodiče jsem milovala.
V životě jsem měla jen jednu mámu a ta mi teď odchází. To je pro mě to nejstrašnější.
Lucie K. (51), Trutnov