Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsme po synovi s jeho otcem šlapali, aby se lépe učil a jen málo nás zajímalo, co prožívá. Nezajímali nás jeho lásky, mimoškolní aktivity a už vůbec ne jeho kamarádi.
S Markovým otcem jsem již řadu let nežila, ale neustále jsme se o něčem dohadovali. Neměli jsme ani po pěti letech vypořádané společné jmění manželů a neustále jsme se dohodovali o synovi.
Stále mi znělo v uších, že na něj nedostatečně dohlížím, proto se neučí a jen tak, tak prochází. Stal se naším nástrojem pro ostré výměny názorů, skrze něj jsme pouštěli stavidla našeho vzteku.
Nepřipustili jsme si, že Marek není studijní typ!
Na začátku čtvrtého ročníku na střední škole měl pravidelnou brigádu, chodil hrát fotbal a občas zaskočil i na volejbal či si zaplavat. Vždy se těšil na pátek, že se chce odreagovat od školy, ale pak vždy prospal celou sobotu.
Jeho otec mu pak vždy schválně volal ještě před devátou hodinou, aby ho vzbudil a pěkně poprudil. Většinou to končilo hádkou. Začali se nesnášet. A já se o to více rozčilovala a občas jsem ho zasypala výčitkami, abych měla od jeho otce pokoj.
V té době se syn seznámil s mladou maminkou, u které začal občas přespávat. Nemohla jsem vůbec nic dělat, bylo mu totiž už osmnáct. Škola šla úplně stranou. Byl do té mladé ženy velice zamilovaný a občas jsem ho vídala s jejím čtyřletým chlapečkem.
Od začátku jsem to vnímala jako nerovný vztah a byla jsem si jistá, že to nebude mít dlouhého trvání. Po třech měsících ho vypoklonkovala, protože se vrátil její předchozí přítel. Syn se z toho zhroutil.
Vrátil se domů a začal úplně na vše kašlat, především na školu. Omluvenky si psal sám a bylo mu úplně jedno, jaký má prospěch.
Čas na přemýšlení…
Marek zažíval hořké zklamání v lásce, měl všude horkou půdu pod nohama. Vše bylo dovršeno, když nebyl připuštěný k maturitě, tak to už jeho otec opravdu nevydýchal. Přijel k nám domů.
Zavřel se se synem v pokoji, nejdříve na sebe křičeli, ale nakonec se vše odehrávalo v klidu, až jsem si říkala, zda jeden druhého nezabil. Najednou se otevřely dveře pokoje a manžel v naprostém klidu vyšel ven. Ještě se otočil k synovi a řekl mu:
„To bylo naposledy, své jsem Ti k tomu řekl, poper se s tím, jak umíš“ více již nedodal a odešel. Šla jsem za Markem a ten mi jen řekl, ať mu dám čas na přemýšlení. Ráno v tichosti odešel do školy, ale domů už se nikdy nevrátil.
Toho dne se rozhodl ukončit svůj život skokem ze střechy panelového domu. Dopis na rozloučenou nezanechal. Krátce na to jsem se dozvěděla, že se ještě pokoušel o to, aby byl k maturitě připuštěn. Bohužel se mu dostalo zamítavého stanoviska.
Dnes ještě pohroužena do nejhlubšího smutku pátrám po tom, co bylo poslední kapkou, aby svůj mladý život ukončil. Zbyly jen výčitky, čas totiž nejde vrátit zpátky, Marek se už nikdy nevrátí…
Petra H. (62) Ústecko
