Dodnes děkuji někomu tam nahoře, že se mi pokus o sebevraždu nepovedl. Mám hodného manžela i děti, přesto mě obavy z toho, že bych je mohla ztratit, stále neopouštějí.
Stále ještě občas lituji toho, co jsem před lety chtěla udělat. Bylo mi tehdy lehce přes osmnáct a v tu chvíli jsem se chovala jako sobec, viděla jsem jen sebe a své trápení.
Ani mě nenapadlo pomyslet na své rodiče, jakou bolest bych jim způsobila, kdyby mě ztratili.
Chtěla jsem se jen zbavit té hrozné bolesti v srdci a myslela jsem si, že už nedokážu dál žít. Píšu tohle jako varování těm, kteří by snad chtěli své problémy řešit podobným způsobem jako tehdy já.
Byl pohledný a vtipný
Rodiče mi tenkrát k osmnáctinám zaplatili autoškolu. Po řidičáku jsem moc toužila, táta mě učil teoretické základy a taky jsem věděla, že se mi bude v životě hodit. Jenže jsem netušila, jak osudné to por mě bude.
Jakmile začaly jízdy, zamilovala jsem se do svého učitele. Předtím jsem slýchala, jak někdy učitelé v autoškole zneužívají své „moci“ a svádějí nebo obtěžují dívky, ale Jarda byl něco naprosto jiného.
Jízdy s ním byly zábavné, byl vtipný, zábavný, taky na mě nikdy nekřičel, když jsem třeba něco udělala špatně. Musela jsem svoje city skrývat, navíc jsem se dozvěděla, že je ženatý, je mu dvaatřicet a má pětiletého syna.
Ani to mi však nezabránilo, abych jeho kouzlu naprosto propadla, prostě jsem si nedokázala pomoct. Snažila jsem se své poblouznění před ním tajit, nechtěla jsem, aby se o tom dozvěděl, ale nejspíš to na mně stejně bylo vidět.
První schůzka
Musím mu přiznat ke cti, že po celou dobu autoškoly si ke mně nic nedovolil. Až když jsem úspěšně zvládla testy i jízdy, bylo to pár dní před Velikonocemi, mě pozval na pivo, prý na oslavu mého čerstvého řidičáku. Celá rozklepaná jsem okamžitě souhlasila.
Zašli jsme do jednoho podniku a já, ačkoliv jsem prakticky nepila, jsem do sebe rychle hodila asi tři piva.
Pak mi řekl, že se mu od začátku moc líbím, a zeptal se, jestli bych s ním někdy nechtěla zase někam zajít. Pak začal vyprávět, že ve vztahu se ženou už není dlouho šťastný, prý mají problémy a uvažují o rozvodu. Je z toho prý zdrcený, protože se bojí, aby nepřišel o syna.
Pak mě vzal za ruku, podíval se mi do očí a že jsem moc hodná, když jsem ho vyslechla. Pod vlivem jeho kouzla a těch vypitých piv jsem se mu bez váhání přiznala, že jsem se do něj už dávno zamilovala.
Z hospody mě doprovodil domů a u mého domu jsme se dlouho vášnivě loučili. Byla jsem ztracená.
Bolestné zklamání
Pak jsme se párkrát sešli, pomilovali, dvakrát jsme byli dokonce na víkendu v penzionu. Cítila jsem se nádherně, milovaná, šťastná. Trvalo to čtyři měsíce. Pak mi jednou suše oznámil, že se musíme rozejít.
Prý se rozhodl zkusit ještě jednou své manželství zachránit, protože mu hodně záleží na synovi. A co já? Na mě mu nezáleželo?
Chtěla jsem se s ním domluvit, ať to ještě přehodnotí, třeba se najde jiné řešení, přece nemůže naši lásku jen tak zahodit, ale bylo to marné. Ani mě pořádně neposlouchal a odešel.
Byla jsem naprosto zdrcená. Moje zoufalství neznalo mezí, nemohla jsem jíst, spát, učit se. Rodiče byli ze mě nešťastní, kamarádky jsem nechtěla vidět. Jak mi to mohl udělat, ptala jsem se pořád dokola.
A pak jsem ho jednou zahlédla venku s manželkou. Byla opravdu krásná, on ji držel kolem pasu, líbal ji do vlasů, smáli se spolu… Tak jako ještě před pár týdny se mnou.
V tu chvíli jsem opravdu pochopila, že se ke mně nevrátí. Přišla jsem domů jako ve snách. Ta strašná bolest se nedala vydržet. Spolykala dvě plata máminých léků na spaní a zapila je vínem a brzy jsem usnula.
Probrala jsem se až v nemocnici. Máma u mě seděla a plakala. Pořád opakovala, proč jsem se jí nesvěřila, že mě něco trápí. Strašně jsem se styděla. Bylo štěstí, že se ten den vrátila z práce o dost dřív, jinak bych tu už nebyla.
Bojím se stále
Trvalo docela dlouho, než jsem se s tím vším vyrovnala. Absolvovala jsem léčbu na psychiatrii a když jsem se konečně vrátila domů, připadala jsem si i tak prázdná. Ale máma i táta se snažili mi pomáhat. Pomáhaly mi moje kamarádky a já pomalu začínala mít zase chuť do života.
Hlavně jsem se omlouvala rodičům, jakou jsem jim způsobila bolest. Postupně jsem se vrátila do normálního života. Dnes jsem pětadvacet let vdaná, mám báječného manžela a tři už prakticky dospělé děti. Vím i to, že žádný chlap nestojí za to, abych si kvůli němu brala život.
Jenže ta dávná zkušenost mě poznamenala tak, že mě občas přece jen přepadají obavy, jestli bych byla schopná vyrovnat se s tím, kdyby mě chtěl manžel opustit, třeba kdyby si našel nějakou mladší.
On o mém tehdejším zkratu neví, a já se bojím, co by to se mnou udělalo tentokrát
Saša (53), Praha