Počasí bylo strašné, psa by člověk nevyhnal ven. A právě v takovém nečasu zazvonila u dveří mé ordinace dívka. Nedala jinak, než že musím za nemocnou maminkou.

Velké sněhové vločky se neslyšeně ukládaly jako stavební cihličky na rostoucí závěj. Vítr odvál z korun stromů poslední listí a holé větve chrastily v sílícím větru jako ruce a nohy kostlivců.

Neměl jsem rád toto roční období, kdy podzim pohřbí poslední sluneční paprsky a pánem krajiny se stane vítr, hrající si s listím. Dnes jsem měl za sebou náročný den. Plná čekárna pacientů, vesměs s chřipkou nebo náběhem na ni. Seděl jsem v houpacím křesle a listoval ve své oblíbené detektivce.

Koho to čerti nesou?

Vyrušil mě zvonek! „Koho to sem čerti v takovémhle počasí nesou?“ zahudroval jsem a sundal si brýle. Otevřel jsem dveře. Téměř na prahu dveří v husté chumelenici stála dívka. Klepala se zimou a objímala si trup zkříženými pažemi.

Na hlavě a kolem krku měla uvázanou zelenou šálu. Ta jediná se hodila do tohohle počasí jako adekvátní oblečení.

Halenka s lesklými knoflíčky a sukně, která končila dva palce pod koleny, byla společně s červenými ve špičce promočenými balerínami, oblečením nehodící se do okolní zimy. Dívce byla evidentně zima. Choulila se před dveřmi jako ptáče vypadlé z hnízda.

Pomněnkově modré oči měly v červené tváře, štípané chladivými polibky severáku, prosebný výraz. „Potřebuji…pane doktore…abyste pomohl mé mamince!“ řekla jedinou větu a pak netrpělivě přešlápla z nohy na nohu.

Z úst ji při vydechování vystupovala pára horkého dechu. „Prosím…pospěšte si!“ „Ty jsi kdo?“ zeptal jsem se udiveně. „Jmenuji se Sára a bydlím na druhém konci města!“

Šla v té zimě daleko

„To jsi šla celou tu cestu teď v zimě přes celé město?“ Přikývla a znovu neklidně vyměnila těžiště z levé na pravou nohu! Znovu a znovu mě prosila, abych se šel podívat na její nemocnou maminku. Nakonec mě přemluvila.

Popadl jsem svoji lékařskou kabelu a kráčel k autu. Po celou dobu jízdy nemluvila. Zapnul jsem topení, aby se aspoň trochu zahřála, Nabízel jsem ji kabát nebo svetr ale obojí odmítla. „Prosím pospěšte si!“ Vstoupil jsem dovnitř. Dívka zůstala stát za mými zády.

V posteli ležela její matka. Měla vysokou horečku a já byl s diagnózou brzy hotov. „Máte oboustranný zápal plic. Musíte do nemocnice z tohohle studeného a vlhkého domu!“ Chvíli trvalo, než jsem ji přemluvil.

„To můžete poděkovat své dceři, která za mnou před chvíli přišla!“ohlížel jsem se po dívce.

Zachránila matce život

„Dceři?“ podivila se. „Ale má dcera před dvěma roky umřela!“ sdělila mi ta žena a já dlouho nemohl polknout slinu, která mi uvízla v krku. „Sára zemřela na rakovinu.

To jste si ji musel s někým splést pane doktore!“ „Bílá halenka, červená sukně, červené baleríny a velká zelená šála, ovázaná kolem krku…!“Ano, to byly její oblíbené šaty. Podívejte se do skříně. Otevřel jsem ji.

Na ramínku viselo skutečně právě popsané oblečení. Když jsem přejel po zelené šále, ucítil jsem vlhkost. Právě na ní umíralo několik čerstvých sněhových vloček. Vracel jsem se domů s podivnými myšlenkami. Ohlédl jsem se.

A tehdy se mi zdálo, že v husté chumelenici stojí dívka se zelenou šálkou a dává mi znamení díků.

Petr (53) Pardubice