Vědeli jsme, že karmu kontrolují jen formálně, ale neudělali jsme nic navíc! Jste-li odpovědní rodiče, myslíte především na své děti, abyste je zabezpečili, dali jim řádné vzdělání a vychovali z nich slušné lidi.
Přes tu péči však zapomínáme na to, že bychom především měli s nimi být.
Ze všech stran slyšíme, že je taková uspěchaná doba, kdy musíme respektovat spoustu nesmyslných předpisů a nařízení, vůli svých nadřízených, i kdyby odporovala zdravému rozumu či splnění příkazu nebylo téměř v lidských silách.
Objevuje se i rivalita na pracovišti a to zase čelíte pomluvám a hypotézám, které nemají pravdivý základ. Všechno má však své má dáti – dal a složenky a účty mají trvale nataženou ruku do vaší kapsy.
Přijít o práci, když platíte hypotéku si jen tak nikdo dovolit nemůže obzvlášť, když máte dvě dospívající děti. Já pracuji jako prodavačka v supermarketu, protože jsem nesehnala jinou práci a podnikat se bojím.
Manžel se také raděj nechal zaměstnat a pracuje jako servisní technik. Jezdí po celé republice opravovat přístroje, které jejich firma, kde pracuje, vyvíjí a prodává.
Přistoupili jsme oba a bohužel i svorně, i když výstižnější je, že jsme tlak zaměstnavatelů přijali s pokorou a hlavou svěšenou, jak dnešní zaměstnanecký trh žádá… Ještě před rokem tomu bylo tak i u nás.
Když zaměstnavatel zavelel, nastoupili jsme ihned a bez velkého povídání odpracovali neformálně nařízený přesčas.
Nejednou jsme nejen my byli upozornění, že deset jiných čeká na naše uvolněné místo… Na druhé straně je nutné také přiznat, že díky tomu jsme si občas alespoň mohli dopřát příjemný prodloužený víkend, protože dovolená se u nás už roky nekonala, protože na ní nezbývalo, ale jinak jsme si žili hezky a spokojeně, i když společného času jsme moc netrávili.
Dnes bych si vlasy trhala
Člověk se sebou nechá tak snadno manipulovat. To vidím dnes, neviděla jsem to však v onen osudný den, který nám provždy změnil život! Manžel odjel na druhý konec republiky a já s dětmi zůstala doma, tedy ne úplně doma, opětovně jsem neodmítla přesčas.
Byl to takový normální den, na který jsme byli zvyklý, nic neobvyklého. Manžel na cestách, já opět v práci a s pokorou přijala půl směny navíc za nemocnou kolegyni a děti ve škole. Odpoledne jsem přerozdělila úkoly pro dnešní večer.
Poprosila jsem našeho šestnáctiletého syna Káju, aby mi přišel pomoci s nákupem. Byl pátek, což znamenalo obr velký nákup.
Stálo to sice hodně přemlouvání, ale co jiného se také dá očekávat od kluka v tomto věku, takový ten rituál hrozeb a proseb… Dcera Rozárka byla jen o rok mladší a přislíbila, že než se vrátíme, tak připraví večeři.
Bylo sice pozdní jaro, ale padající mlha a mírné mrholení budilo spíše dojem, že je pozdní večer a přitom bylo něco málo po šesté. Cestou domů obtěžkána taškami ve společnosti svého syna se mne začal zmocňovat divný pocit, takováta chmurná nálada.
Když jsme došli k našemu domu, myslela jsem, že snad ani ty schody k bytu nevyjdu, a to bydlíme v prvním patře. Sotva jsem se vlekla. Odemkla jsem a byla šťastná, že konečně jsme doma.
Ještě než jsem otevřela dveře, už jsem cítila připalující se brambory a hned ještě než jsem překročila práh, začala jsem nazlobeně křičet na dceru:
„Rozárko, toto necítíš!“ Neozvala se, znovu jsem na ni volala a utíkala ke sporáku, abych připalující se brambory stáhla z rozpálené plotýnky. Zlobila jsem se na ni! Sotva jsem otočila knoflíkem u sporáku, začal Kája strašně křičet.:
„Mami, mami, pojď sem, honem, Rozárka tu leží! Utíká tu plyn!“ Okamžitě jsem ji začala oživovat. Syn duchapřítomně zavolal záchranku a otevřel v celém bytě okna. Masírovala jsem jí srdce a dávala umělé dýchání, syn mne chtěl vystřídat. Nedovolila jsem mu to.
Byla to celá věčnost, než přijela pomoc. Záchranáři Rozárku okamžitě převzali do své péče a převezli ji na dětskou jednotku intenzivní péče. Mne a syna naložil soused a rychlostí blesku i nás dopravil do nemocnice za dcerkou.
Žádné optimistické zprávy nás tam bohužel nečekali. Službu konající lékař nám vysvětlil, že je to velice vážný stav a šance na přežití jsou mizivé.
Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale pohled přes sklo na bezmocné tělo naší holčičky, která se v nemocniční posteli téměř ztrácela, skutečně vypovídal o tom, že je to velmi vážné.
Začala jsem v sobě řešit, zda mám nyní zavolat manžela, bála jsem se, aby se v rozrušení ještě i jemu něco nestalo za volantem.
Pralo se to ve mne, ale je to její otec a neodpustil by mi, kdybych mu nedala zprávu. Nakonec jsem se odhodlala a okolo desáté večer jsem mu zavolala, co se stalo. Řekl mi, že okamžitě jede za námi. Prosila jsem ho, aby byl hodně opatrný.
Před půlnocí nás pan primář informoval, že stav je velmi vážný ale stabilní. Říkal nám, že bychom měli jít domů a alespoň na chvíli si odpočinout. Ubezpečil nás, že o všech změnách nás bude bez odkladu informovat.
Odjeli jsme tedy se synem domů, náš úžasný soused na nás čekal na parkovišti. Zhruba ve 3 hodiny nad ránem dorazil i zdrcený manžel a chtěl jet okamžitě do nemocnice. Já si pro tento moment oddychla, že je alespoň on dojel v pořádku.
Brzo ráno jsme se vydali do nemocnice a doufali v lepší zprávy. Ještě nebylo ani sedm hodin a už jsme postávali netrpělivě u dveří oddělení dětské intenzivní péče.
Dozvěděli jsme se, že stav se nezměnil… Slova v nás zažehla jiskřičku naděje.Věřili jsme, že Rozárka zabojuje, že to nevzdá. Bylo nám jasné, že to sice možná bude hodně těžké, těžší než si dokážeme představit, ale budeme zase celá rodina pohromadě.
Začala jsem litovat promarněného času za pár korun a začala si v duchu malovat, jak vše po uzdravení Rozárky bude jiné a lepší. Vše jsem viděla živě a v barvách.
Představovala jsem si, jak jdu za svým šéfem a řeknu mu, že přesčasy nebudu brát, že se chci více věnovat rodině a společným rodinným zájmům.
Sny a velká přání by se měla plnit!
Jako mávnutím proutku jsem se vrátila zpět v čase a viděla jsem Rozárku, jak dělá první krůčky, jak má brašnu na zádech a jde poprvé do školy. Ze vzpomínek mne vytrhl pan primář a sdělil nám, že má nové zprávy, které nejsou vůbec dobré.
Měli jsme se připravit na nejhorší, ale jak se máte během několika vteřin připravit na nejhorší? Jak se to dělá? Zachvátí vás panika, vaše pocity jsou zmatené.
Vůbec jsme nevyrozuměli, spíše jsme nebyli ochotni přijmout možnost, že se Rozárce přitížilo, že to jsou její poslední minuty života. Lékaři nám umožnili strávit tento zatraceně krátký čas s naší holčičkou. Bylo to strašné.
Stáli jsme u její postele a ona najednou dodýchala. Na monitoru naskočila rovná čára…Celou místností se rozléhal dlouhý táhlý monotónní zvuk a vy nemůžete vůbec nic udělat…Panika a obrovská bolest u srdce mi podlomila nohy. Manžel na tom nebyl lépe.
Litovali jsme tisícovky!
Naší holčičku zabila i naše nechuť si na vlastní náklady nechat překontrolovat karmu. Domáhali jsme se sice o objednání této služby, protože karma nebyla fyzicky zkontrolovaná několik let.
Krátce po smrti naší milované dcery Rozárky jsme se přesvědčili o tom, že správce domu totiž nechal provádět kontrolu plynových kotlů jen formálně, jen pro razítko na lejstru.
Policie prozatím „případ“ naší dcerky ještě neuzavřela, neboť hledá viníka, který je již dnes jasný, je to z velké části náš správce domu, ale i na naší straně je velký díl viny. Neustále jsme ho uháněli o revizi kotle.
Kdyby nám nebylo tehdy líto několika stovek a požádali bychom o revizi sami, tak by tu mohla naše holčička ještě být… O její mladinký život ji připravily zplodiny hoření, které se vracely díky vadné karmě zpět do místnosti.
Oxid uhelnatý je v této podobě velmi nenápadným a rychlým zabijákem. Během několika minut vytěsní z organismu kyslík. Zůstali nám jen oči pro pláč. Za pár dnů to bude rok a já snad ještě nepřestala plakat.
Manžel skoro pořád mlčí, jen Kája se s tím začíná pomalu a jistě vyrovnávat, ale změnilo ho to.
Závěrem svého vyprávění bych jen chtěla říci, že pokud cítíte-li nebezpečí, neřešte, kdo je odpovědný za správu či opravu a něco pro to udělejte sami dříve, než bude pozdě!.
Jana V. (57), Ústecký kraj
