Narodila jsem se na vesnici. Můj otec se vzpíral všem zvykům a pravidlům okolí. Nikdy bych netušila, že mu jednou budu za jeho statečnost samorosta tolik vděčná.

Narodila jsem se v malé vesničce na jihu Čech. Maminky rodina byla typicky česká. Všechno to byli hodní, milí a přivětiví lidé. Milovali svůj domov, své děti, pomáhali jeden druhému a uměli si užívat všech požitků života, včetně dobrého jídla a pití.

Babička, pratety, dědeček, nikdo netrpěl podvýživou. Stoly se v jejich domech prohýbaly. A do tohoto typicky českého prostředí se přiženil můj otec. Byl to ztepilý Bulhar s uhrančivýma očima. Moji maminku miloval.

Uměl dělat kompromisy a ustupovat ji, v jednom si ale stál na svém! A tím bylo stravování! „Navař kotel polévky, na ostatní se vykašli!“ Říkával mamince. Neexistovalo totiž, aby byl jediný den bez polévky. A k tomu vedl i nás – děti.

Otec odmítal jíst knedlíky a bílé pečivo. Chléb musel vždy ztvrdnout a ještě si jej nechal zčernat na plotně.

Jsem po tatínkovi

Říká se, že nejstarší dcery jsou po tatínkovi. Otec byl pro mě polobůh, lpěla jsem na něm a dělala všechno, jako on. Dávala jsem si dva talíře polívky a k svíčkové místo knedlíků brambory.

Společně jsme na lavičce před domem chroupali tvrdý chleba a zapíjeli jej kyškou. Tatínek si s oblibou dělával salát z kytiček, co rostly kolem, a tvrdil, že to je nejen na zdraví, ale také na dlouhověkost. A já jej jedla statečně s ním.

Od svých stravovacích návyků tatínek nikdy neustoupil. Nepamatuju si, že by zastonal, kýchl, dostal rýmu nebo kašel. Zatímco maminka s věkem přibírala a začala se podobat ženám v jejím rodě, tatínek měl postavu stále jako mladík. Geny, říkali všichni.

Bylo pro mě strašnou ránou, když se tatínek jednou z práce nevrátil. Otočil se s ním traktor a on zůstal pod ním. Byla jsem sice ještě dítě, ale už dost silná na to, abych si své návyky po otci uhájila. Proti všem! A také jsem podle toho vypadala. Štíhlá, aktivní a zdravá.

Stala jsem se rebelkou

Cítila jsem se vysvobozená ve chvíli, kdy mě přijali na vysokou školu do Prahy. Být vegetariánem bylo pro mě v tu chvíli málo. Můj vzdor k české kuchyni byl tak veliký, že mě mohlo uspokojit jedině veganství.

Začala jsem pít neslazené čaje a obyčejnou pramenitou vodu, jíst naklíčená semínka a zmítala se v krkolomných pozicích jógy, na kterou jsem se okamžitě přihlásila. Tak jsem žila a stravovala se několik měsíců.

Okolí, včetně mé rodiny, vzdalo jakékoliv snahy domluvit mi. Myslím, že tehdy už jen tajně doufali, že to své poblouznění přežiju. Zdravé tělo si ale umí poradit vždycky. Pokud mu něco chybí, má mocné zbraně, kterými se začne chybějící potravy dožadovat.

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem kráčela Jindřišskou ulicí na nádraží. V chůzi jsem míjela masnu. Pohled do výlohy mi podlomil kolena. Zapíchla jsem se na místě a zůstala zírat na kus hovězího. Jen s velkou námahou jsem se přinutila k další chůzi.

Málem jsem omdlela

Doma mě vítali s nadšením. Maminka mi připravovala cuketu s rýží, zatímco ostatní se těšili na pečenou kachničku. A pak se to stalo. Bylo to silnější než já. Zamilovaně jsem se zahleděla na čerstvá játra na kuchyňské lince a vyhrkla:

„Udělej mi ta játra na česneku?“ Maminka se na mě překvapeně podívala. V očích se jí zaleskly slzy. Pustila okamžitě cuketu a rychle se pustila do jatýrek, abych si to nerozmyslela.

Slupla jsem játra s takovou chutí, že jsem dojala nejen rodinu, ale celou vesnici. Ten večer jsem usnula jako dřevo a spala neuvěřitelných šestnáct hodin. Tím jsem se poučila. Dala jsem se zdravou střední cestou.

S masem to nepřeháním, ale zato si dopřávám dostatek ryb. I když jsem provedla ve svém stravování salta mortále, jedno mi zůstalo navždycky – ani den jsem nikdy nebyla bez polívky!

Jak čas šel, ukázalo se, že mě rodinné dispozice k baculatosti rozhodně neminuly. Dvě těhotenství rychle za sebou, kdy jsem do sebe ládovala všechno, hlavně že toho bylo hodně, jsem se dopracovala postavy své babičky, která měla sto deset kilo. Tím jsem dokázala sobě i druhým, že mi příroda nenadělila žádné výhody.

Boží mlýny zamlely

Hodně jsem na sobě musela zapracovat, abych se toho nadělení zbavila. Podařilo se mi zhubnout neuvěřitelných třicet dva kilo, držím si postavu dodnes, ale takové váhy, jako tomu bylo před dětmi, se mi docílit nepodařilo už nikdy.

V poslední době hodně myslím na svého tatínka. Blahořečím mu a děkuju za to, že mě vedl ke svému způsobu stravování. Obě moje sestry, stejně jako maminka, zemřely na rakovinu střev. A stejně tak už onemocněla jedna z neteří.

Já jsem stále ve velmi dobré kondici a až na drobné maličkosti zdravá jako řípa. A moje děti, které jsem vedla ke stravovacím návykům po dědečkovi, jsou na tom také dobře. Je velká pravda, že jsme přesně to, co jíme.

Za své zdraví vděčím polévkám, které jím pravidelně celý život, a také starému spálenému chlebu. Jak jsem se totiž dozvěděla až v nedávné době, naši předkové používali spálený starý chléb na čištění žaludku jako my dnes živočišné uhlí.

Dominika (63), Smíchov .