Někdy je nutné překonat pochybnosti a věřit tomu, co je nám naznačeno.    

Od jisté doby věřím tomu, že v našich snech dostáváme i zprávy nebo varování a neměli bychom je brát na lehkou váhu. Ne každý z nás si sny pamatuje, ale myslím si, že pokud to sdělení z jiných světů je opravdu důležité, tak ten sen je hodně působivý. Mám k tomuto tvrzení své vlastní důvody.

Měli jsme v plánu výlet

Po listopadu 1989 začal můj manžel Luděk s podnikáním. Nijak mě to neudivilo, vždy o tom snil ještě v dobách, kdy se to nesmělo. Založil si malou obchodní firmu a využíval nejprve své předchozí kontakty, hlavně v Německu.

Také já jsem opustila své dosavadní místo v účtárně a začala jsem manželovi pomáhat. Později se zapojil i náš syn, ale v době před skoro dvaceti lety, o které chci vyprávět, byl ještě žákem školou povinným.

Občas jsem s Luďkem jezdila na pracovní cesty a když bylo trochu času, spojili jsme si to i s poznáváním německých měst.

Začátkem června roku 1998 jsme se vydali do Německa na deset dnů, během kterých jsme měli absolvovat několik obchodních jednání a přitom strávit dva dny v Hamburku, přístavním městě, které chtěl Luděk vždycky poznat.

Měli jsme tam jet z Hannoveru, kde byl jeden z klientů naší firmy a kde jsme strávili noc v hotelu. A právě tam se mi zdál sen, o němž jsem dodnes stoprocentně přesvědčená, že mi ho přinesly nějaké dobré a ochranné síly.

Probudila jsem se hrůzou!

Po náročném jednání jsme šli s Luďkem na dobrou večeři a měli jsme před sebou dva volné dny. Nazítří dopoledne jsme měli vyrazit vlakem do vytouženého Hamburku. Jízdenky jsme měly zajištěné už delší dobu dopředu a ráno jsme si mohli přispat.

Měli jsme to propočítané tak, abychom se v hotelu ještě v pohodě nasnídali a pak zamířili rovnou na nádraží. Spala jsem ze začátku klidně, ale uprostřed noci jsem se probudila hrůzou. Dokonce jsem plakala ze spaní, jak mi Luděk řekl.

Ptal se mě, co mi je a bál se o můj zdravotní stav. Já jsem si okamžitě uvědomila, že se mi zdál hodně krutý a nepříjemný sen. Ten stále v mojí hlavě dozníval, takže jsem ho začala manželovi vyprávět.

V tom snu jsme jeli vlakem někde v cizí zemi, která vypadala exoticky, nejspíš někde v Africe. Když jsme přejížděli dlouhý železniční most přes nějaké jezero, začal se pod námi bortit. Věděla jsem, že zemřeme a nemohla jsem s tím nic udělat.

Cítila jsem, jak se vagón naklání, jak se všechno bortí a my s ním padáme do vody. Kromě hrůzy jsem vnímala i lítost nad tím, že už nikdy neuvidím svého syna, své rodiče, své známé.

Polední zprávy nás šokovaly!

Luděk mě uklidňoval, že takové sny prostě občas člověka potkají. Hodinu jsme si povídali o různých věcech, abych se dala znovu dohromady. Moc se mi to už nepodařilo. Usnula jsem znovu až k ránu, těžkým, nejistým spánkem.

U snídaně jsem pak manželovi řekla, že bychom do Hamburku jet neměli, že ten sen byl určitě varováním nebo znamením. Luděk ale trval na tom, že přístavní město chce vidět a trochu se zlobil, že prý jsem moc pověrčivá.

Nakonec jsem ho přemluvila k tomu, abychom nejeli vlakem, ale půjčili si auto v půjčovně. Jízdenky jsme nechali propadnout. Trochu jsem se uklidnila. Ten hlavní šok ale přišel, když jsme poslouchali polední zprávy.

Vlak, kterým jsme měli jet, měl strašlivou nehodu. Vykolejil a zahynuly desítky lidí. Kdybychom bývali nastoupili, čekala by nás možná jen poslední půlhodina života nebo v lepším případě celoživotní psychické trauma i trvalé zdravotní následky.

Konečná bilance onoho neštěstí byla 101 mrtvých. Můj věštecký sen nás před tou hrůzou zachránil. Také Luďka tahle událost přesvědčila o věcech mezi nebem a zemí.

Nějaká vyšší mocnost chtěla, abychom dál žili a rozdávali lidem dobro – a my se o to dál poctivě snažíme!

Jana S., (65), Praha