Když jsem Ondru uviděla, okamžitě mi blesklo hlavou, že toho vysokého, pohledného kluka bych si chtěla vzít za manžela. Na naši svatbu jsem však čekala téměř třicet let…
S Ondrou jsem se seznámila na jedné vesnické tancovačce. Vyměnili jsme si adresy. Moc jsem nečekala, že mi od něho přijde dopis, ale spletla jsem se. Napsal mi hned následující týden. Začali jsme se navštěvovat.
Láska to byla oboustranná a nedokázala ji narušit ani vojenská služba. Když se vrátil, začali jsme plánovat svatbu. Měla to být velká veselka, na jakou se bude dlouho vzpomínat. Ovšem osud nám nepřál.
Rodinné spory
Moji a Ondrovi rodiče se pohádali, právě kvůli naší svatbě. Nakonec to dopadlo tak, že jsme náš svatební den raději odvolali. S Ondrou nám to zas tolik nevadilo, rádi jsme se měli i tak.
A když jsem za pár měsíců otěhotněla a všichni nás hnali k oltáři, šprajcli jsme se pro změnu my. Prohlásili jsme, že na svoji lásku žádný úřední papír nepotřebujeme.
Svatba nebyla důležitá
Když se nám narodila dcera Verunka, byli jsme s Ondrou šťastní jako nikdy. Všichni kolem nás se dávno usmířili, občas se ještě vyskytly hlasy, že bychom se měli vzít, ale my jsme se do svatby nehrnuli.
Každému jsme opakovali, že nám vážně nic nechybí. Navíc jsem nikdy nebyla velkou romantičkou. Krásné sny o bílých šatech mě příliš nevzrušovaly.
Rizikové těhotenství
Nejblíže svatbě jsme s Ondrou byli, když jsem zjistila, že čekám druhé dítě. Na rozdíl od prvního těhotenství, však to druhé bylo rizikové.
I kdybychom se bývali konečně nechali zviklat a rozhodli se svatbu uspořádat, mé zdravotní problémy by nám to nedovolily.
Většinu času do porodu jsem totiž musela strávit ve vodorovné poloze v posteli. Nesměla jsem se jakkoli namáhat.
Život na hromádce
A v tomhle stylu to pokračovalo dál a dál. Měli jsme ještě další dvě děti. Po tom třetím jsme si slíbili, že spolu zůstaneme, ať se děje, co se děje. Takový osobní slib pro nás měl mnohem větší váhu než jakékoliv „ano“ před svědky.
A však jsme ho také dodrželi. Jsme spolu dodnes. Ovšem před dvěma lety se něco změnilo. Po devětadvaceti letech vztahu jsme s Ondrou opravdu předstoupili před oddávajícího úředníka a stali jsme se manželi.
Slib je slib
A jak k tomu došlo? Věřte, nebo ne, mohla za to jedna prohraná sázka. Naše druhé dítě, syn Vladimír, se totiž oženil a čekal potomka – našeho prvního vnoučka, nebo vnučku. A právě to bylo předmětem oné sázky.
Ondra totiž neprozřetelně slíbil, že když se narodí kluk, ožení se. Na ultrazvuku to bylo patrné celkem brzy a protože já jsem při svém osudovém muži vždycky stála, měli jsme svatbu ještě dřív, než vnouček Jiřík přišel na svět. Jako neprovdaná žena tedy nezemřu, ale šťastná a spokojená bych byla i tak…
Jana N. (49), Olomouc
