Slíbili jsme si s manželem, že spolu budeme žít v dobrém i zlém až do konce. Teď nás měl osud rozdělit. Naštěstí se tak nestalo.
Pavel mi přistrkuje sklenici s džusem, abych se ještě trochu napila. Stará se o mě jak o malé dítě. Co mu ale chudákovi také zbývá. Jsem totální lazar.
Vím, že dělá, co může, ale stejně nebýt Líby, už bychom si spolu tu odpolední partičku šachů hned tak nezahráli.
Nešťastné klopýtnutí
Všechno se odehrálo před časem u nás před barákem. Stačil jediný chybní krok, kdy se mi podvrtla noha a já se skácela na chodník jako podťatá. Zlomila jsem si tehdy nejenom ruku, ale i nohu v krčku.
Byl to malér, nejsem už nejmladší. Operaci a následnou léčbu jsem sice přežila, ale zůstala jsem prakticky imobilní. Podle lékařů bylo jediným možným řešením moje umístění do léčebny dlouhodobě nemocných. Jenže můj manžel se vzepřel.
To nikdy nedovolím
Pavel se postavil nejen proti lékařům, ale i proti naší rodině. Manželovi už je dvaaosmdesát let, má dost starostí sám se sebou. Mě by ošetřovat doma nezvládl. A po mé dceři, která má tři malé děti, jsme také nemohli nic moc očekávat. Jenže Pavel to nevzdával. Začal běhat od instituce k instituci a skládat dohromady všelijaké údaje.
Měli jsme štěstí
Po návratu domů jsem našla svůj pokoj vybavený tak, abych mohla žít co nejpohodlněji i se svým hendikepem. To vše zařídil manžel s naší dcerou. Zajistili také pečovatelku, která by Pavlovi se mnou chodila pomáhat.
A to byla vážně trefa do černého. Poslali k nám totiž paní Líbu. Když prvně otevřela dveře mého pokoje, jakoby do místnosti vešlo sluníčko. Usměvavá, energická, vesměs pozitivní osůbka. Pevně mi stiskla ruku, udělala, co bylo třeba.
A když odcházela, byla jsem tak dobitá její pozitivní energií, že jsem myslela, že vyskočím z postele a začnu tancovat.
Těšila jsem se na ni
Líba do naší rodiny hladce zapadla. Od samého začátku dělala mnoho věcí nad rámec svých povinností pečovatelky. Byla také milovnice šachů, jako já a manžel. S chutí si se mnou nebo s ním dala jednu partičku, než odešla domů.
Našli jsme i další společnou zábavu. Tou jsou knihy. Já i Líba čteme jako o závod, a pak si o těch knížkách a o našich dojmech z nich povídáme. Vůbec si hodně povídáme a ještě víc se zasmějeme.
Nikdy to neměla lehké
Líba je neuvěřitelně pozitivní člověk. A to i přesto, že to v životě nikdy neměla jednoduché. Před časem jí zemřela jediná dcera při tragické autonehodě. Manžel odešel před dvěma roky na infarkt.
Líba je sama, a aby ji samota nezničila, zapojila se do pečovatelské služby. Pracuje pilně celý den a pak přichází k nám domů. Tak trochu si nás adoptovala a my zase ji.
Nezvládli bychom to
Líbu dnes už bereme jako součást rodiny. I moje dcera ji tak vnímá a má ji ráda. Líba s námi slaví i rodinné oslavy, svátky. Je to naše rodinné sluníčko. A kdyby nebylo Líby, určitě bychom to spolu s manželem doma nezvládli.
A asi ani s jinou pečovatelkou. Líba nám totiž nejen pomáhá, ale také nás neustále motivuje k tomu, abychom se snažili překonávat všechny ty těžkosti, co můj stav s sebou přináší.
Díky Líbě se radujeme ze života, smějeme se jako nikdy dřív a jsme i přes všechny potíže vlastně spokojení a šťastní.
Jaroslava Ch. (79), Kutná Hora
