Roky jsem si zakládala na tom, že jsem se jako matka samoživitelka dokázala o svou dceru Radku sama postarat, i když to občas bylo pořádně těžké.

Ale co, nějak jsem to zvládla. Roky rychle ubíhaly, z Radky vyrostla krásná mladá slečna, která se měla rozhodnout, na jakou vysokou školu se po maturitě přihlásí. Jenže ouha, Radce se už studovat nechtělo.

Domlouvala jsem jí, prosila, vše bylo marné. Rychle se vdala, a i když měla hodného muže, já se trápila tím, že má dcera zahodila svou životní šanci. Bylo mi líto, že ve studiu nepokračovala dál, vždyť byla tak nadaná na jazyky.

Navzájem jsme se hecovaly

Čas ubíhal, z Radky se stala maminka, a protože byl Honzíček opravdu hodné miminko, měla trochu volného času jen sama pro sebe. Tehdy začala uvažovat o tom, že by se přece jen přihlásila na vysokou a studovala ji dálkově.

Ačkoli ji manžel podporoval, ona se obávala, že něco takového nezvládne. Dokonce mi řekla, že mně se to mluví, když nemám ani tušení o tom, jak je taková škola těžká. Chvíli jsme se hecovaly a nakonec jsme se rozhodly, že se do studia pustíme obě.

Byla to velká sláva

Já i Radka jsme tuto výzvu vzaly zodpovědně a pečlivě jsme se připravovaly na přijímací zkoušky. Díky tomu jsme je udělaly obě a obě jsme také byly přijaty k dálkovému studiu. Nebudu lhát, následující roky pro nás byly přece jen trochu těžké.

Ale navzájem jsme se podporovaly, a Radka měla navíc velkou pomoc v manželovi, který, když to šlo, hlídal malého Honzíka, aby se ona mohla učit. Tak jsme se v tom plácaly, jednou nám bylo do zpěvu, jindy zase ouvej.

Protože jsme se ale stále navzájem povzbuzovaly, ani jedna z nás to nevzdala a studium jsme obě zdárně dokončily. Když jsme se chystaly k promoci, byla to opravdu velká sláva. Radčin manžel pozval celé příbuzenstvo i naše přátele.

Jak s úsměvem říkal, aby tchyně i manželka promovaly v jeden den, se přece jen tak nevidí. Ani mě by kdysi před lety nenapadlo, že si splním svůj velký sen.

Zuzana V., 56 let, Děčín