Neměla jsem rodinu, a tak jsem žila prací. Začala jsem se bát, že už na ni nestačím. Dopovala jsem se prášky, až jsem se dostala do začarovaného kruhu.

Před dvanácti lety jsem v zahraniční firmě pracovala jako top manažerka a pobírala luxusní plat. Nadměrná psychická zátěž se ale začala podepisovat na mém zdraví. Stále častěji jsem užívala léky na bolest hlavy, žaludku, později na uklidnění nervů. Začali mi vadit lidé.

Časem moje obavy dosáhly obludných rozměrů. Byla jsem přesvědčená, že se proti mně všichni spikli a usilují o moje místo. Později se přidaly sluchové halucinace. Hlasy mě varovaly před nepřáteli, kteří mě sledují a chtějí mi ublížit.

S podřízenými jsem mluvila jen v krajních případech a vše řešila maily. Když odešli domů, slídila jsem v jejich počítačích. Moje „divné“ chování začali vnímat i rodiče.

Kontakt s nimi jsem omezila na telefonní hovory. „Blanko, vyhýbáš se nám a když s námi mluvíš, vedeš divné řeči.“ Jednou mi praskly nervy a hystericky jsem zařvala, aby ze mě netahali informace, které jsou tajné. Šlo to se mnou z kopce.

Nemohla jsem pracovat

Byla jsem v neschopnosti. Ten den maminka přišla jako vždy, a abych vyšla aspoň na chvíli na čerstvý vzduch, dovedla mě na balkón. Musela mě ale krýt svým tělem, aby mě nikdo neviděl. Najednou se ozval těsně u mě příšerný hluk. Hrozně jsem se lekla.

Srdce se mi rozbušilo hrůzou. Na balkón přistála děsivá bytost. S rukou na srdci jsem nemohla hrůzou ani dýchat.

Maminka rozdrobila bábovku a nasypala na stůl. Ten děsivý zjev se vznesl a bez kousku strachu se usadil na stole. „Ta je krásná!“ vydechla máma. „Sojka! Je úplně krotká. Možná někomu ulítla…“ Sojka jako by rozuměla, odpověděla:

„Nazdárr!“ A přeletěla mi drze na ruku. Seděla jsem v křeči a zírala. A pak se to najednou stalo.

Léčba šokem pomohla

Náhle jsem pocítila obrovskou úlevu! Jako by se rozednilo nebo mi někdo stáhl deku z hlavy. Zatímco pták švitořil, já se začala smát. Osvobozujícím smíchem. Ten moment jsem pak mnohokrát konzultovala se svým psychiatrem.

Byla to léčba šokem, něco, jako když ztratíte paměť , a pak se uhodíte do hlavy, a ona se vrátí. Sojku jsem si nechala. Byla krotká a očividně zvyklá žít s lidmi.

Uměla dalších pár výživných slovíček, kterým se musí každý smát. Její přítomnost mě zbavila trýznivých halucinací lépe, než všechny ty léky, co jsem do sebe ládovala.

Moc mi pomohla i sociální rehabilitace, díky které jsem se mohla vrátit do firmy, ze které jsem kvůli nemoci musela odejít. Přeji si, aby se nemoc už nikdy nevrátila…

Blanka (54)(, Ostrava