Myslela jsem si, že to je žert. Takový dárek jsem opravdu nečekala. Ale nakonec jsem tu zkoušku zvládla. Jsem na sebe hrdá. Cítím se volná a nezávislá.

Rozhodnutí mých dětí nebylo jen tak pro nic za nic. Před rokem a půl měl můj muž pracovní úraz, jehož následkem je epilepsie.Tím pádem přišel o možnost řídit auto.

A jelikož jsme šťastní vlastníci krásné chaloupky, kam jezdíme na víkendy, na dovolené a plánujeme v ní jednou coby stařečkové společně skonat, vyskytl se problém s dopravou.Letos jsme tam téměř nebyli. Proto se děti složily k takovému dárku.

Naivně se domnívaly, že až budu mít papíry, sednu za volant a s tatínkem pofrčíme… Ochrnutá hrůzou Řidičák jsem zvládla, testy i jízdy napoprvé.Nic mi nebránilo sednout, nastartovat a vyrazit. Kdybych ovšem neměla nějaký blok.

Jak vedle mě neseděl ten instruktor, který měl nohy na pedálech, byla jsem najednou strašně nejistá. Manžel mě povzbuzoval, rád by už na chaloupku začal jezdit.Párkrát nás tam sice zavezl syn, ale to nešlo donekonečna.

Má svůj život a nemůže sloužit rodičům jako taxikář. Teď, jak bylo o víkendech krásně a my byli doma ve městě, bylo nám líto, že nejsme na chalupě.Muž mě vytrvale povzbuzoval a dodával mi odvahu. Já sama sebe vnitřně taky hecovala, že to přece dám. Ale ten strach byl opravdu strašný…

Traktor v zatáčce

Snad by pomohlo rozjezdit se na silnici u chaloupky.V sobotu odpoledne tam nebývá žádný provoz. Syn nás tam odvezl naším autem, popřál mi hodně štěstí a vyrazil zpět autobusem.

Dala jsem si předsevzetí, že v sobotu po obědě odřídím sebe i manžela na oběd do vedlejší vesnice. Jak se ale blížilo sobotní poledne, padla na mě zase ta hrůza. „To dáš,“ chlácholil mě manžel.

„Budu sedět vedle tebe, pojedeš pomalu, nikdo tam teď není…“ Když jsem se rozjížděla, třáslo se mi celé tělo.Jako naschvál se proti nám hned v první zatáčce vyřítil jako děsivé monstrum traktor. Úplně jsem se opotila a napěchovala naše auto do křoví.

Manžel zaúpěl bolestí, jako by ty škrábance na kapotě drásaly jeho.Nedokázala jsem jet dál, a tak nás odřídil zpátky domů nějaký kolemjdoucí. Do města to v neděli nedám, to mi bylo jasné. Bude muset přijet syn a zase nás odvézt…

Záchvat mě vyléčil

Říká se, že čerta je nejlepší vyhnat ďáblem.V mém případě se tak stalo. Manželovi se udělalo odpoledne hrozně zle. Běžela jsem k sousedům, ale tam nikdo nebyl, náhoda tomu chtěla, že se mi vybil mobil a manželův jsem nemohla najít.

Strach o manžela úplně přebil moji hrůzu z řízení, odvlekla jsem ho do auta, připoutala a jela.Vůbec nebyl čas na to se bát, dokonce jsem skvěle zaparkovala před nemocnicí. Naštěstí to byl jen podrážděný žlučník, nic vážného.

Já ale díky tomu překonala svůj strach z řízení. Když jsem si manžela odváděla k autu, byla jsem najednou klidná a vyrovnaná.Sedla jsem, nastartovala a jela. Byla jsem na sebe tak hrdá!

Ilona (53), Táborsko .