Netušila jsem, jak si udržet partnera a nedat najevo, že mi jsou jeho děti protivné. Pomohla mi náhoda. A také trochu lest!
Můj nový přítel měl svoji minulost dávno vyřešenou. Několik let rozvedený, samostatný a dokonce i s pěkným bytem. Co víc si přát! Děti měl dávno dospělé, už na ně ani alimenty platit nemusel. A že se něco naplatil!
Jeho povedená dcerka studovala skoro do třiceti a vymámila z otce daleko víc, než bylo jeho povinností. Ani syn nebyl žádný andílek. Po vyučení sice nastoupil do práce, ale v žádné dlouho nevydržel. To by nebylo nejhorší, vždycky si něco našel, alespoň brigádu. On ale začal dělat dluhy!
Musela jsem je obskakovat
Přítel syna podezíral, že bere drogy, ale nebylo tomu tak. Hrál na automatech a samozřejmě stále prohrával. Možná to bylo ještě horší, než kdyby si něco píchal do žíly. První jeho cesta vedla za tátou, tedy mým přítelem.
„Půjč mi, zachraň mě, nebuď lakomej…“ slyšel Franta snad každý týden. Zprvu mu ochotně půjčoval, protože měl vůči oběma svým potomkům výčitky svědomí. Rozvedl se totiž vlastní vinou. Měl milenku a jeho manželka mu na to přišla! Vůbec jsem se mu nedivila.
Kdo by s takovou metrnicí vydržel. Ale ty jeho děti, to byla hrůza. Postupem času se naučili oba chodit k nám. Na celou sobotu a později i na celý víkend. Franta se točil jen kolem nich a ode mě očekával, že budu činit totéž. Mně se ale to věčné posluhování zajídalo!
Málem jsme se rozešli
Po večeři, když ti dva darmošlapové konečně odešli, se pravidelně strhla hádka. Po pár měsících jsme byli zralí na rozchod. Být zase sama se mi samozřejmě nechtělo, ale co jsem měla dělat? Věčně se na něco vymlouvat také nešlo.
Předstírala jsem nemoc, únavu, setkání s kamarádkami i pracovní povinnosti. Fantazie mi ale došla, a dětičky se roztahovaly v mojí domácnosti čím dál víc.
„Květuš, nezašila bys mi kapsu u bundy?“ požádal mě jednou můj nevlastní synáček a hodil mi svoji péřovku div ne na hlavu. S povzdechem jsem vytáhla krabici s šitím. V roztržené kapse jsem našla dopis.
Od exekutora na jeho malý byt, který mu pořídil Franta za vyučení! Vytušila jsem svoji šanci. „Pepíčku, pojď sem, musíme si promluvit!“ zavolala jsem na něho mile a on se neochotně, s lahví piva v ruce, přišoural k mému křeslu.
Konečně mám klid
Zamávala jsem mu dopisem před očima. Zrudnul a začal koktat, že to nějak vyřeší! „Hlavně o tom neříkej tátovi!“ prosil mě. „Neřeknu, ale jen když přistoupíš na moje podmínky! S dluhy ti pomohu, abys nepřišel o střechu nad hlavou.
Za to sem k nám už nebudeš chodit. A zařídíš, aby k nám nechodila ani tvoje sestra! Když naši úmluvu dodržíš, tvůj otec se nic nedozví. Všechno bude mezi námi!“ Pepa souhlasil víc než ochotně. Co jiného mu zbývalo? Víkend jsme měli s Frantou volný.
Nevařila jsem ani neuklízela. Oběd v restauraci, vycházka a večer dokonce divadlo! „Ty Květuš, stejně mě mrzí, že už k nám mladí nechodí!“ povzdechl si můj Franta a já ho láskyplně pohladila po hlavě. „To víš, že mi to je také líto!
Když budeš chtít, můžeme je jít navštívit, ne? Jistě budou mít z naší návštěvy radost!“ slíbila jsem mu s nevinným výrazem na tváři. Splátky Pepíčkových dluhů mě sice něco stály, ale za klid, který jsem získala, se mi vyplatily!
Květa N. (57), Ústí nad Labem